24.05.19

Jak jsem měl čas

Získal jsem možnost uvidět čas z jiný perspektivy, než ho vídám normálně.

Můj normální pohled na čas je nějak takhle: 
"To už je tolik?"
"Čím jsem starší, tak čas plyne rychleji a rychleji."
"Musím si správně rozvrhnout čas."
"V kolik tam mám bejt?"
"Budou mi stačit 2 hodiny?"
"Jak je ten film dlouhej?"
"Chtěl bych se příště rozhodnout jinak."
"Dřív to bylo lepší."
"Jsem tady a teď."
a tak dále.

Pravidla času podvědomě chápu nějak takhle: Svisle, vodorovně a rovně jsou tři prostorové dimenze. Čas je čtvrtou dimenzí a spolu tvoří časoprostor - vesmír. Čas je jeden snímek vesmíru za druhým. Tyhle snímky jsou nekonečně krátký. Vesmír rychle vyměňuje snímky a ten pohyb je čas. Vědomí vnímá čas, který putuje vždy dopředu, nikdy dozadu, ani se nezastavuje.

Pak jsem se na čas podíval z jiné perspektivy: Čas neplyne jako řeka, je totiž úplně zamrzlá. Vesmír nevyměňuje snímky, existuje od začátku do konce. Ztrácíme nekonečno. Jsi zamrzlý v čase. Čas vnímáš jen v přítomném okamžiku stejně, jako jsi jen na jednom místě v prostoru. Do budoucnosti v domněnkách a do minulosti v paměti vidíš stejně, jako kolem sebe. Je to celé dokonale pravděpodobné a elegantní. Vyměňování vesmírných fotek zaostalo, jako dioptrické brýle bez skel.

1 Jednoduchost laxního přirovnání je taky někdy užitečný.
2 Mám rád nekonečno, protože si ho nedokážu představit.

31.03.19

Jak jsem prožil Frostapo LARP

Ze smluveného místa mě svezli spolu-larpeři na chátrající letiště Hradčany. Desítky rozpadajících se
budov v lese, který je nyní správcem areálu letiště.

Hra
Šlo o bojový larp na motivy pc hry Frostpunk. Existuje město se starostou a existuje město, složené
z věřících v čele s papežem. Živoří ve zmrzlém světě. Přežívají jen díky pravidelným dodávkám uhlí,
potravin a svařáku. Dodávky uhlí jsou zajištěny třemi doly. Dva s delší dobou potřebnou k vykopání
jedné dávky uhlí a jeden s kratší dobou. Dva pomalejší doly jsou blízko u každého města a ten
rychlejší je uprostřed. Potraviny do města Víry a města Řádu dodává buď obchodní karavana,
nebo je nalezitelná po okolí. Svařáku nikdy není optimální množství. Hráči mají zakázanou vlastní
stravu. Ta je přidělována. Nicméně neskutečně chaoticky a neorganizovaně, hygienicky absolutně
katastrofálně. Navíc nebylo v doporučené ani povinné výbavě vlastní nádobí. Když je zakázáno
vlastní jídlo s tím, že strava je zajištěna, tak mě napadlo, že bude zajištěno i nádobí. To jsem se spletl,
takže jsem si ešus vždycky půjčil od někoho míň blbýho. V těch samých ešusech se i vařilo.
Ne na vařiči, který poskytli organizátoři. Ten většinu času nefungoval. Na vařiči jednoho z hráčů.
Díky bohu za něj. Myslím si, že zákaz vlastního jídla je pro autentický zážitek. Jídlo si člověk musel
nějak zasloužit. Hra byla v půlce února, také zřejmě kvůli navození pocitů skutečné mrazivé
apokalypsy. Teplo by si teoreticky taky měl člověk zasloužit. Jenže uhlí se těžilo jen na oko a to
pobytem v dolech. Na 15 nebo 10 minut k výrobě jedné dávky. V městě Řádu hořelo ohniště před
opuštěným skladem. Ve městě Víry, kam jsem patřil já, byly na sobě na výšku sešroubované tři
barely, prostřední s vysekanou dírou pro přikládání. Tento krb stál mezi dvěma maličkými budovami,
v nichž jsme měli nocleh. Spalo se mezi sutí a odpadky ve spacáku. Půjčil jsem si vlněnou deku,
takže mi v noci nebyla zima, i když krbarel vůbec jako zdroj tepla nefungoval. Zmrzlý člověk tedy
vynakládal úsilí v dolech aby přinesl uhlí. Jenže to mělo bohužel smysl jen pro mechaniku hry.
Chyběl tam prvek motivace, protože za odměnu bych čekal to teplo, ale to jsme neměli. Naštěstí
jsme vychytali slunný víkend, takže mrzlo jen v noci.
Mechanika klesající teploty mě opravdu hodně bavila. Ve hře nebyl jeden mráz, ale jeho několik
úrovní. Při nižší teplotě se snížil počet minut, které je možné zůstat venku mimo doly nebo město
a zároveň se zvýšila hodinová spotřeba uhlí. Dodávalo to světu další rozměr, který podporoval
atmosféru a nabádal přemýšlet. Když by městu došlo uhlí, začalo by umírat.
Ve hře působilo několik Cizích Postav, CP, které spolu s organizátory pomáhaly udržovat hru v chodu.
Prodávali potraviny, zbraně a bojovali na straně jednoho, či druhého města. Od druhého dne mě
osobně přišla existence obchodní karavany nadbytečná. V první části hry opravdu fungovali jako
obchodní karavana. Později však už fungovali jen sami pro sebe a svou zábavu. Za jednu dávku
uhlí se například rozhodli masakrovat občany města Víry a to naprosto bez jakýchkoliv následků.
To se dělo opakovaně. Papež, tedy organizátor, s nimi zároveň řešil neherně věci v herních
prostorech a hráč netušil, co se děje. Těžko se do takovéto situace vžívá jako herní postava.
Pak už jen zbývá přestat nad věcmi přemýšlet a fungovat jen jako tupý pěšák a prostě kosit ty
druhý.
Bojovalo se měkčenými chladnými zbraněmi, které organizátoři měli přede hrou zkontrolovat.
Hráči však během hry improvizovali a vyráběli si zbraně ze zbytků měkkých částí zničených zbraní
a klacků. Viděl jsem píku, která kdyby někoho zasáhla do obličeje a provizorní provázek nevydržel,
je zle. Závěrečná bitva proběhla v místnosti, kde se zvedlo neskutečné množství prachu a především
jehliček skelné vaty z rozpadající se tepelné izolace. Ta, když se dostane do plic, jen těžko se
dostává ven. Jako jediný naivní člověk jsem si sebou vzal reflexní vestu, kterou si má obléct hráč,
který zemře. Alespoň podle pravidel. Organizátoři však přítomnost vest nekontrolovali, protože věděli,
jak by to dopadlo. Nicméně nekontrolovali ani přítomnost jídla či zakázaných substancí u hráčů. Mě
by tohle osobně nevadilo, stejně jako mě nevadilo, že CP hulí s nezletilými trávu. Kdyby se alespoň
LARP na internetu a v pravidlech netvářil, jakože mu na těchto věcech záleží. To, co mě vadí, je
pokrytectví.
Technicky byla hra připravená přiměřeně důkladně tomu, jak ve skutečnosti probíhala. Propriety,
jako přilby pro horníky se světýlkem se rozpadly během prvního použití, ale i nefunkční vypadaly
dobře. Osobní ohřívače vypadaly jako prázdné kanystry, ale v noci atmosféricky svítily. Pokud je
tedy hráči neodpojili, aby nebyli vidět. Teploměr, ukazující -20 až -100°C byl super nápad, dobře
vymyšlená stříkačka s fridexem, ale popsán fixou prvňákem levačkou. Cítím prostě mnoho skvělých
a promrhaných nápadů, které si říkají buď o zdokonalení, nebo opuštění.
Souhrnně se dá konstatovat, že LARPu nejvíc z mého pohledu uškodila kolize mezi herním
a neherním. Nejvíc si myslím že za to mohlo velké množství umělých pravidel. Hráči se v nich
nedokázali v zápalu boje či strádání orientovat a někteří je nevědomky porušovali. Pravidel bylo moc
+ nedomyšlené do konce, do všech možných situací. Myslím, že pro LARP tohoto typu by bylo
vhodnější mít minimum pravidel, protože drtivá většina hráčů stejně přišla především bojovat.
Minimum pravidel a mechanik, promyšlených do detailu a bez možné skulinky. Složitější pravidla
a mechaniky, jako byly zde, by se hodily do survival hry zaměřené na atmosféru a autentický
prožitek s jinou hráčskou základnou. Takové hry bych se moc rád zúčastnil.
Přesto mnohokrát děkuji všem, co hru připravili, protože si s tím dali velkou práci a doufám,
že je to nepřestane bavit a jejich LARPy budou čím dál lepší.

A teď jak Frostapo prožila moje postava:
Než jsem byl s ostatními bratry a sestrami vyhnán, byl jsem knězem. Má víra byla poté zkoušena
nouzí o základní prostředky k přežití. Stal jsem se proto horníkem.
Naše nové útočiště jsme pojmenovali Město Víry. Náš exodus vedl Velectěný Papež. Dovedl nás
několik přeživších na místo, kde čekalo pár použitelných budov a především mohutná pec. Srdce
města. Velectěný Papež mě po dlouhé pouti pustinou obdaroval dekou a já si okamžitě ustlal v jedné
z těch čistších místností. Jenže jsem si ani nestačil lehnout, když do města přišli dva potulní
obchodníci, kteří pravděpodobně sledovali čerstvé stopy ve sněhu. Po pár slovech s Velectěným
Papežem se dvojice obchodníků rozhodla předat nám velmi zvláštní dar. Schopnost vyrábět cigarety.
Naučila se to většina z nás, včetně mě.
Téměř všichni ještě ten večer odešli hledat zásoby do okolní pustiny. Dlouho se nevraceli a mě už
začínalo znervózňovat, že se Inkvizitor stále častěji dívá na hodinky. Neumrzli však. Našli uhelný důl
a tam se ohřáli. Ještě, než se ale vrátili, tak se tu opět zastavila karavana obchodníků, tentokrát s
opravdovým zbožím. Nakoupil jsem jídlo za několik vyrobených cigaret a minci, kterou jsem předtím
našel.
Ostatní se z průzkumu vrátili v pořádku, ale o jednoho méně. Někde se rozdělili a tento muž přišel o
několik desítek minut později. Tedy lépe řečeno se přikulhal, protože se mu do nohy stačila
zahryznout gangréna. Doktor mu jí musel vzít.
Nemohl jsem spát, protože mě užírala myšlenka toho, kolik je toho potřeba udělat. Udržoval jsem
oheň a držel hlídku s jednou ženou a jedním mužem. Snažil jsem se probudit někoho na střídání,
ale všichni dělali že spí. Dvě hodiny po půlnoci jsme se rozhodli vykašlat se na hlídku a šli jsme se
zahřát s krumpáčem v ruce do dolu. Vrátili jsme se s uhlím a šli spokojeně spát.
Druhý den svítilo slunce a cítil jsem se plný energie. Celé dopoledne jsem strávil v dole. To mě tak
vyčerpalo a uspokojilo, že jsem usnul ve městě na zemi s tváří vystavenou slunci. Také jsem si dal
své první pořádné jídlo na novém místě.
Odpoledne však začalo peklo. Když jsem se vracel z další směny v dole, před městem stál nějaký
hlouček. Než jsem pochopil, že nás přišli dozabíjet řádovci, všimli si nás, zařvali a začali nabíjet.
Okamžitě jsme utekli zpátky do dolu. Tam se nás dalo několik dohromady. Jenže k mé smůle se
všichni ostatní rozhodli zaútočit. Nesouhlasil jsem, ale Město Řádu bylo nyní bez ochrany a neměl
jsem na výběr, než vzít krumpáč a jít s ostatními.
Mezi lidmi začala panovat děsivá krvežíznivost. Velkou měrou ji přiživovaly především zvěsti o úmrtí
Papeže.
Dorazili jsme k jejich městu. Obyvatelé se zrovna chystali k obědu a toto nečekali. Nechápu, proč se
nevzdali. Já jsem osobně nezabil nikoho. Nesvedl bych to ani kdybych chtěl. Všichni obyvatelé byli
zabiti a my se vydali nazpět s ohromným množstvím paliva a kořisti pro město. Palivo jsem rozdělil
mezi lidi a vydal se na cestu sám. Potřeboval jsem to. Trochu jsem ale zabloudil. Narazil jsem na
starý důl, ze kterého na mě vyběhla čtveřice horníků Řádu. Očividně se k nim ale zprávy o vyplenění
jejich domova ještě nedostaly. Kdyby ano, byl bych na místě mrtvý. Takhle mě jen oloupili a s
výhrůžkami vykopli.
Naše město bylo prázdné, když jsme tam přišli. Papež byl opravdu mrtev. Zásoby však byly dobře
ukryté, tak vydržely, k tomu uloupená kořist.
Večer jsem se snažil přesvědčovat ostatní věřící, že krveprolití není jediné možné řešení. Nikdo
neposlouchal. A kdo ano, jen přikývl na souhlas, ale válečná nálada přetrvávala.
V noci jsem se přidal ke skupince dalších sedmi. Rozdělili jsme se do dvojic a vyrazili sebrat vše,
co zbylo v druhém městě. Jejich posádka však byla už v plném počtu. Velmi pomalu jsme se
přibližovali skrytí ve stínech. Sníh ale křupal a měsíc zářil  téměř úplňkem. Zajali nás pět, zabili
jednoho. Můj parťák utekl kdoví kam. Zůstal jsem sám, schovaný mezi zbytky lesa. Zmrzlý na kost
jsem nasával každý vlažný závan od města. Zemřel bych, kdybych neutekl. Buď by mě zabili oni,
nebo mráz. S námahou jsem se zvedl a vydal se zpátky se zastávkou v dole. Tu bylo nutné udělat
pokaždé, cesta byla moc dlouhá a zima ubíjela. Můj parťák se vrátil do města ještě přede mnou.
Šli jsme spát.
Další den jsme vyrazili společně do velkého dolu, kde se dalo získat mnohem víc paliva, než v tom
našem malinkém. Začalo totiž neskutečně mrznout. Ani nevím, kolik stupňů bylo, protože teploměr
začal být nespolehlivý. Důl byl prázdný. Dost jsme tam mluvili. Podařilo se mi parťáka nalomit. Začal
chápat moje poselství. A to bylo dobré. Můj parťák byl totiž Inkvizitor.
V dolech pracovalo ještě několik našich. Neřekli jsme jim ani slovo o tom, co se chystáme udělat
a vzali si jednu várku uhlí. K provedení našeho plánu jsme potřebovali ještě jednoho k sobě, kdo
ponese uhlí. Vybrali jsme nejsnažší možnost, mladíka, co jen postával a nedoloval. To však byla
chyba, protože jsme ho skoro neznali.
Já, Inkvizitor a mladík jsme odnesli na důkaz nových začátků várku paliva do města Řádu. Vše
probíhalo hladce. Dokonce jsem si všiml zajatců z minulého večera, měli se dobře. Neměl jsem
strach, i když řádovci vypadali dost nevrle. Inkvizitor pronesl vynikající řeč. Všechno ale ztroskotalo
na jedné jediné věci. Mladík nepochopil náš záměr a když jsme ho požádali, ať předá dar, hodil jim
balík uhlí tak pohrdavým způsobem, že nás okamžitě vyhnali a díky Bohu za to. Při útěku jsme navíc
zjistili, že má u sebe zbraň, která mu při běhu vypadla. Já si jí tedy všiml už předtím, ale modlil
jsem se, aby tam zůstala.
Vrátili jsme se do dolu, kde na nás čekali horníci. Zajímalo je, kam jsme odnesli to uhlí. Horko těžko
jsem je přesvědčoval, že jsme jim ho neodnesli jen tak. Že to mělo účel. Oháněl jsem se tím, že jsme
alespoň věděli, že naši jsou v pořádku. Vyměnili jsme se s nimi a začali pracovat.
Netrvalo však dlouho a z venku se ozývaly hlasy. Zvědavě jsme vyšli ven a spatřili zbytek našeho
města před dolem. Vypadalo to, jako by se celé město chtělo nastěhovat dovnitř.
Někdo zakřičel. V dálce jsme spatřili běsnící dav řádovců, řítící se přímo na nás. Strachy jsem upustil
krumpáč a zaběhl zpátky do dolu, ostatní rovněž. Hlavní vchod byl zabarikádovaný, ale šípy se skrz
dostaly. Dostaly se i skrz průzory zvenku.
Pak se dovnitř dostali oni. Pobili nás všechny, byla to řezničina. Mě ušetřili, vzdal jsem se, neměl
jsem zbraň a nikomu jsem neublížil, ale moje pravá ruka zůstala v tom dole.

Chtěl jsem si s nimi přeci podat ruku. Tak si ji rovnou vzali. Sice jsem se levačkou psát naučil,
ale pokřižovat nikdy.

Hněv lidí z osady

V půlkruhu kolem notebooku sedí pestrobarevně oblečení lidé. Na obrazovce sledují sedící debatující pestrobarevné lidi na pódiu.
“... Není úniku. Je to všude kolem nás ať jsme v pralese, pod vodou, nebo na poušti. Musíme si ale
uvědomit, že technika je pro nás a nemusíme jí používat, pokud nechceme. Nebuďme otroky!...”
Z půlkruhu se ozývají souhlasná skoroslova.
Tentýž večer skupina zapálila posvátný oheň a dle vzoru prastarých rituálů zasadila druhý den ráno
do jeho popela krystal.
Před jídelním kruhem pak ale Sovičku obtěžoval šaman osady. Sovičku obtěžkal úkolem.
“Oslovily mne energie jílu a rampouchu. Chtějí, aby osada poznala tvou lásku.”
Šamanovi došly zázračné krystaly.
Dívka nesvéhlavě poklekla do bahna a položila šamanovu rozcuchanou dlaň na temeno své hlavy.
Šaman spokojeně zamručel kouř skrz knír.


Dívka vzala všechny své úspory a vyrazila kam? Do města do ezobchodu asi. Proč? Pro posvátné
krystaly přeci.


V osadě byl mezitím 8x svolán kruh. Mimo jiné kvůli zahradníkovi, který neustále přesouval balíky
sušeného konopí. Také kvůli padajícímu stropu (kusům mostu). Nejbouřlivější však byl kruh svolaný
moudrým šamanem.
Bylo nutné někde rychle sehnat olej do drtičky konopných semínek. Jediný zdroj financí celé osady.
Šamana tedy vlastně.
Pouze Šamana.
Vytáčel Soviččino číslo na několika různých telefonech najednou a snažil se jí dovolat. Jenže telefon
vždy vyzváněl jen jeden a ten stejně nezvedala. Osvíceným šamanem lomcovala panika. Když se
stroj drcení zastaví, už se nikdy nerozjede.
“A když se mašina zadře, tak je to stejný, jako v předchozím případě.”
Hulákal svatý Varleráma a běhal v panice spolu s ostatními po osadě, hledajíce nějaký motorový olej.
“Přestaňte nosit kokosovej, ten tam nesmí přijít!”
Řval Varle na snaživé.


Sovička seděla v parku na sluníčku a hrála si s odpadky. Prsty od kebabu vzala zvonící telefon
a strčila ho do kabelky.
“Ten mobil je tu pro mě, nejsem jeho otrokem.”


Po úžasném dni ve městě se všemi výdobytky lidské civilizace (splachovací záchod, sprcha a zábava)
se Sovička rozhodla k návratu. Krystal koupila za 8999,- s antistatickým hadříkem a certifikátem
lektora kvalitního života zdarma!


V osadě se setkala s velkými změnami od té doby, co odešla. Zadřela se drtička, protože byla
stará a došel jí olej. Šaman k sobě uschoval všechno zbylé konopí, prý na přivolávání andělů pomsty.

Ihned po vstupu na ní byli všichni neskutečně rozzlobení, skoro agresivní. Zahradník ji na uvítanou
objímal velmi dlouho. Svatý Varleráma se s odporem upřímně usmál. Šaman byl dokonce v takovém
záchvatu zuřivosti, až s ní prohodil nenápadný žertík o tom, že došel olejíček. Atmosféra byla tak
hustá a dusná, že Varle rozezněl tibetské misky a několik dalších osadníků začalo zpívat jemné
přírodní písně.

18.08.18

Zvěř

Klikněte pro pro pro

pro přečtení

28.01.18

Nová povídka: Chuť

Tahle je pro otrlé povahy.

Takže dobrou...

19.01.18

strachu

strachu!

čehopak se bójíš?

strachu

strachu!

čehopak se bójíš?

strachu

strachu!

čehopak se bójíš?

strachu

strachu!

čehopak se bójíš?

strachu!

strachu

čehopak se bójíš?

strachu!

11.01.18

Těstoulek Mnoulin


27.12.17

Nová povídka: Tlak dlaně

Je to trochu napínavý, trochu divný a trochu lechtivý. 

Vpravo v Archivu.

A taky tady.

Tlak dlaně

17.07.17

Co to je já?


27.04.17

Hrajete divadlo?

Čjek se narodí a hnedka chodí do dramatického kroužku. Všichni okolo ho naučí skvělé triky, grimasy, gesta, reakce, nálady, naučí se co funguje a co nefunguje. Naučí se, co by jako měla být pravda a co lež. Co je slušnost a co neslušnost. Naučí se, že je správné bojovat s tím, co není ta jeho pravda. Čjek už není jen hrouda roztomilýho masa, co papá a kaká. Naučí se i přemlouvat a lamentovat. Vyprávět, předstírat, bojovat, manipulovat. Naučí se svůj unikátní charakter s jasnými cíli a hodnotami, strachy a odpovídajícími reakcemi. Stejně jako všichni okolo něj. Bude hrát imrvére, že mu to už ani nepřijde divný. Zvykne si. Povýší na hodnost Standardní dospělý. Gratuluji! Aleluja! Great job! Sieg heil! 위대한 수령! Vyberte si podle toho, v jaké zemi a jaké době do kroužku Čjek chodil.

Někdy se však stane, že Čjek potká někoho, kdo tvrdí, že hrajeme role.
"Cože? Ale tohle jsem já," říká Čjek.
Perfektně vytrénovaný, naprogramovaný syntetický mechanický myšlenkový stroj (rozuměj rozum) odmítá takovou troufalost. Vytrvale bojuje za svou víru, za svou stranu, za svou vlast, za svou identitu, za svou OSOBNOST. Jenže...



Semínko bylo zasazeno. Nyní je to otázkou času, jak dlouho potrvá, než vzklíčí a vyroste. Nakonec ta umělá slupka pukne. Jako když pampeliška roztrhne asfalt. Pravda vždycky přežije i tu nejchytřejší lež. Čjek právě zjistil, že hraje divadlo. Nakonec přestane bojovat, protože nemá význam se bít za něco falešného. Nakonec zjistí, že je někdo jiný.

Kdo? To ví jen on. Vy nakonec budete vědět, kdo jste vy. A takto skončí všechny války, veškerá kriminalita, všechno utrpení.

Na co jsem se to chtěl ještě zeptat...

Jo!

Hrajete divadlo?

12.04.17

Bylo nebylo v mateřské školce


  1. "To je moje!"
  2. "Ne, to je moje!"
  3. "Prásk! Seš mrtvá!"
  4. "Pepíčku, proč jsi rozbil Aničce brýle dřevěným kladívkem? Pepíčku?
  5. "Paní Rodičová, Pepíček reaguje až na pátý pokus o komunikaci."


Děti si většinou hrají hezky. Někdy však zlobí. Kde se to v nich bere?


  1. "Neber mi můj telefon, Pepíčku."
  2. "Tady jsme ti koupili tvůj telefon, podívej."
  3. "A dále v televizních novinách uvidíte..."
  4. "Ten výprask je pro tvoje dobro, Pepíku."
  5. "Mami. Mami? Haló mami! Tati. Tati. Tati..."

Mami. Tati.

04.03.17

Hvězdný prach v očích mých

Jdu domů. Je krásná, čerstvá, jasná noc. Vzduch voní.

Stojím před domem a mám zakloněnou hlavu. Zírám na hvězdy a vychutnávám si fascinaci. K tomu jí ještě vyživuji svými myšlenkami a představami. Jsem absolutní neznalec astrofyziky a kosmologie a mé představy podle toho také vypadají.

Jak to teda je?
Nejprve je mračno různých plynů a prachu, které se vzalo bůhvíkde. 


Jen tak si je, dokud se nezdrcne. Na svědomí to má vzájemná přitažlivost.


Hrudky této substance se na sebe tlačí čím dál víc, dokud jedné z nich nedojde trpělivost a nevybuchne. To pak jde ráz na ráz a začne pěkná mela. Vznikne hvězda.


Při výbuchu odhodí těžké prvky, protože ty špatně hoří, ale dobře letí. Házelo by se vám lépe kamenem nebo balónkem hélia?


Tyto těžké kusy se někde poblíž také zdrcnou. Naplácají se jeden na druhý, jako se ve školce uklízí modelína.


Na kosmickém hrnčířském kole se z nich ve vzduchoprázdnu vytvoří kuličky.


Hvězda mezitím hoří, spaluje lehké prvky na těžší a vesele si svítí na světy kolem. 


Na kuličce si zatím vznikne, jen tak sám od sebe, pro nic za nic, život. Použije k tomu materiál, co se válí všude kolem a teplo z hvězdy. 


Nakonec hvězda bouchne a všechny zabije, protože se sama zadusí vlastním popelem. Blafne a rozcupuje všechno na hadry a hadrony, všechno rozpráší na prach... Ahá, tak tady se vzalo to mračno! Je to zřejmě pořád dokola.

Když takhle koukám a přemýšlím, tak si uvědomuji, kdo se to vlastně kouká. Hvězdný prach, předělaný na oči. 

Hvězda se dívá sama na sebe a myslí si, že ví, o co jde.




24.02.17

Mezi jarem a létem

Mezi jarem a létem


Plody vidím, 
vypadají krásně.
Sklízet se však nedají
ještě je brzo na ně.

Je to hrozný,
nemůžu se dočkat.
Jakmile však uzraji
plody začnou samy padat.

21.01.17

Jak vybírám film, na který se podívám?

Filmy jsou pro mě velmi důležitou součástí života. Nejsou to jen kratochvíle, pozadí k jiné činnosti, nebo pouze relaxace. Je to pro mě zážitek, složený z mnoha různých věcí, které mě samy o sobě zajímají.

  • Věrohodnost herců a jejich odevzdání se tématu.
  • Komunikace filmu s divákem.
  • Pozornost věnovaná zvukům.
  • Výběr hudby.
  • Atmosféra.
  • Přesah za rámec filmu.

Režisér dohlíží na uměleckou stránku filmu. Ta je pro mě hlavním důvodem pro stisknutí tlačítka ►, často se tedy orientuji podle režiséra. Když se mi líbí, jak natočí jeden film, pravděpodobně se mi budou líbit i jeho další počiny.

Zmíním režiséry, kteří mě zaujali a těším se na další jejich film. David Lynch, Stanley Kubrick (ten už toho moc nenatočí), Paul Thomas Anderson, Ethan&Neal Coen, Wes Anderson, Alejandro González Inarritu, Quentin Tarantino, Alfonso Cuarón, Alejandro Jodorofsky. Velmi si jejich tvorbu užívám.

Dobré jsou seznamy filmů od autorů, kterým důvěřuji. Kvalitní žebříček na první pohled poznám tak, že obsahuje filmy, jež jsem už viděl a považuji je za kvalitní a pečlivě natočené.

Úplně nejlepší přístup k novému snímku je, podle mě, s úplně prázdnou hlavou. To znamená, že divák neví o filmu absolutně nic. Nic neočekává, na nic se netěší, ničeho se neobává.

Na druhou stranu vidím spoustu kritérií, dle kterých se běžně vybírá film a považuji je za kontraproduktivní. Je neskutečně průměrné řídit se průměrným hodnocením. Vyjadřuje to spoustu věcí o lidech, ale o filmu to sdělí jen pramálo. Počet udělených cen a výdělek v kinech je taky dost zavádějící. Film bych si nikdy nevybíral podle traileru, na ten bych se před filmem dokonce ani nepodíval. I popis filmu většinou víc zkazí, než pomůže. Nejdál, kam bych zašel v poznání filmu před shlédnutím, je název, plakát, jméno režiséra, maximálně žánr.

Ještě bych chtěl dodat, že film je něco, na čem pracuje velká spousta lidí, a jedná-li se o pečlivé umělecké dílo, měli bychom k němu přistupovat s respektem. Malbu slavného malíře bych si taky nepověsil k jídelnímu stolu a nedávil bych se u něho špagetami. V muzeu u výjimečných exponátů je brouzdání na internetu známkou teprve rozvíjejícího se vkusu. Ve filharmonii bych mluvícího společníka poprosil o zavření... tématu. Tím chci říct, že ať je to horor, akční film, animovaná pohádka, drama, sci-fi, nebo třeba erotický film, pro jeho plné vychutnání je nutné u něho být přítomen jak tělem, tak i duševně. Film přináší zážitky, které v každodenním životě nezakusíme. Otevírá dveře pro nepoznané, nebo neobvyklé emoce.

Pláč i smích nejsou ničím špatným, naopak. 

Ke sledování filmu doporučuji:

  • Potemnělé, tiché prostředí 
  • Eliminovat rušivé elementy 
  • Mít všechno hotové
  • Drobnou svačinu a pití po ruce
  • Kvalitní obraz i zvuk 


Především ale společníky se stejnou vášní, se kterými, po skončení filmu, buďto rozvinete debatu, anebo, po obzvlášť silném filmu, neřeknete ani slovo.

19.01.17

Vědomé opouštění pracoviště

Vědomí, přítomnost, dbalost, vnímavost. 

Snažím se slovy vyjádřit stav bytí, kdy je člověk opravdu člověkem a ne automatickou pračkou. Je o tom spousta knih, nepřeberné množství přednášek a seminářů a obecně se tento stav bytí stává cílem čím dál více lidí. Je to stav živosti, nezávislosti, pravdy a vůbec.

Teorie a povídání je jedna věc. Praxe je věc druhá. Teorie říká kudy kam. Praxe je to, o čem se mluví. Někdy se stane, že to množství knih člověku, bažícímu po harmonii, nahradí samotnou praxi. U studia je cítit radost z pochopení, u čehož se skrývá nebezpečí záměny za skutečné prožívání bdělého stavu přítomnosti v každodenním životě.

Praxí může být prakticky cokoliv. V rámci toho, o čem mluvím, není důležité, co děláme, ale jak to děláme. Kým u toho jsme. Děláme to automaticky, nepřítomně, nebo si tu činnost volíme a děláme jí rádi a přítomně? Nemluvím o přemýšlení, ale o duchapřítomnosti.

Zoufale se pokouším popsat nepopsatelné. Odkázat na esenci, ležící mimo slova a myšlenky. Dalo by se kolem tohoto kluzkého nehmatatelného pobíhat doslova donekonečna, ale na to, jako smrtelník, nemám dost času, takže konečně přejdu k věci.

Zmíněná praxe má v mém životě zvláštní místo. Nejčastěji se rozvzpomenu při uklízení, při meditaci, v přírodě a při čekání. Jsem pak bystřejší, vnímavější, svět je pro mě zajímavější. Navíc si mnohem víc věcí zapamatuji. Například když duchapřítomně opouštím pracoviště, dokážu si později mnohem lépe vybavit, jestli jsem zamkl. Vsedě se okamžitě narovnám, jinak sedím jako shrbená stará babka. U jídla mě zaujme ta rozmanitost chutí a textur a jím pomaleji. Uklízení mě začne bavit, protože mi každý pohyb přijde jako tanec. A tak dále...

Výhody jsou tedy ohromující. Jenže to není všechno. Vyrovnání sil funguje. Čím častěji jsme uvědomělí, tím jsme silnější. A čím jsme silnější, tím nám život chystá větší výzvy, protože jsme schopní je zvládnout. Jsou to zkoušky a upevnění naší pozice. Posilování kolektivního vědomí. Funguje pravidlo, že čím výš stojíme, tím delší je pád dolů. A dolů se padá. Musí to tak být - protože to tak je. Nic není navíc a nic nikde nechybí. Jak to vím? Nevím. Existuje to mimo zkušenost, vědomost, víru, naději, pocit. Víc než cokoliv jiného, vy to víte taky.

Ve vesmíru 
je všechno správně.

16.01.17

Bolest zubu

Bolel mě zub. Nejhorší na tom je, že na to člověk musí pořád myslet. Zub na sebe láká pozornost. Je náročné nebýt protivný na celý svět, když v ústech takto nechtěně pulzuje. V mnoha životních nepříjemnostech jsem dokázal načerpat nějaké zkušenosti. Jaké jsem získal bolavým zubem?

Nejprve jsem z jídelníčku odstranil cukr a ráno jsem si začal vyplachovat olejem. Má ponaučení však sahají mnohem hlouběji, než jen do dutiny ústní. Polk.

Když mě nic nebolí, přemýšlím o sobě jako o kreativním člověku se smyslem pro humor, chutí do života, býčí vůlí, ptačí perspektivou a celkově se vnímám převážně pozitivně. Když ale zabolí zoubek, vnímám se jen jako trpící bytost. Nemám ani pomyšlení na nějakou tvorbu, či dobrý skutek. Nejradši bych zuby páral živé maso od kostí.

V jednu chvíli mě to zarazilo. Zatnul jsem zuby (ale jen trošku, aby to nebolelo) a po chvíli snažení jsem se začal vnímat jinak. Přehodí se výhybka a nekonečný vlak myšlenek jede po jiné koleji. Vymyslel jsem si něco, na co bych se mohl zaměřit. Pak to šlo ráz na ráz. Uvědomil jsem si vnitřní sílu, zvolil jsem si záměr, změnil jsem své chování.

Chce to jenom chtít. Toho chtění je však občas složité dosáhnout. Není to nic samozřejmého. Vede k němu snaha a záměr.

Zub přestal bolet.

Není to náhoda, udělal jsem to takhle už několikrát. Místo prášku jsem si dal vlídnost, vděčnost, vřelost, činorodost, radost, pokoru a dokonce i chtíč. Ano a ještě jedna důležitá věc, která zaslouží zvýraznit.

Je dobré znát své vášně.

09.01.17

Nerovnováha financí

Napíši pár řádků laického žvatlání o tom, jak vidím penízky z globálního měřítka.
Nejsem ekonom, jsem sedlák. Tedy prosím, berte to tak.
Píši zde hlavně proto, abych si uspořádal myšlení, procvičil psaní a případně podiskutoval.

Nechci kritizovat. Chci se vyjádřit k nerovnováze jako k dočasnému stavu. Chci říct, co vidím.

Vidím strávníka, co nenasytně vkládá kuřata do hlavy a vidím babičku, co si jde pro bochník chleba v zimě pěšky do sousední vesnice, protože v ní je nejbližší otevřená samoobsluha.

Vidím v každé zemi armádu. Vojenství semele spoustu peněz. Existuje však jen pro to, že do vojáčků sypají i ti ostatní. Úplně cítím, jak se mi dlaň chce připlácnout na čelo.

Vidím politické reklamy. Komu to pomáhá?

Vidím plýtvání a u toho přemýšlím. Má to takhle být?
Pro babičku, co jí zamrzl knírek, určitě ne.


07.01.17

Znásilňování kreativity

Rozepíšu se o jednom fenoménu, který pozoruji mezi lidmi celkem často. Napíšu o něm s čistým svědomím, protože vím, co dělám. Všechno, co se vytáhne na světlo, je teprve potom možné očistit. Ještě dodám, že nepíšu v reakci na nějakou nedávno zažitou situaci, ale v reakci na to, že jsem nad tím teď přemýšlel.

Jde o takovou nepříjemnost, kdy se někdo na někoho rozzlobí. To je pro mě osobně velké téma, protože jsem na to dost citlivý. Jednak díky dětství a jednak díky momentální nepozornosti. Chci vytáhnout na světlo takový scénář, který by se snad dal nazvat i křivdou. Viděl jsem to už mnohokrát. Někdo, např. Petr, se rozzlobí na Pavla, protože Pavel udělal něco jinak, než Petr chtěl.

Rád bych upozornil na velmi častý jev, kdy Petr situaci předem nastavil. Ano, když se podíváme hodně zblízka na spoustu situací a prozkoumáme detaily, tak ve většině případů situaci režíruje právě Petr. Je to tak zapeklitá věc, že to nejspíš nedělá ani vědomě a Pavel dělá jen to, co umí. Složitý proces přípravy úrodné půdy pro zlobu má na svědomí ego a nevědomé zlozvyky. Opravdu mě fascinuje ta důmyslnost, která předčí všechnu ostatní Petrovu vědomou kreativitu.

Docházím k závěru, že ego takto zneužívá Petrovu kreativitu, tím jí vysává a potom se pase na emocích, které ego samozřejmě dále posilňují a udržují.

Nezapomeňme ale na Pavla. Toho, co za nic nemůže. Ten má svůj podíl zodpovědnosti na reakci a těžbě ze situace. Buďto může v roli mučedníka zlobu vstřebat, nebo ji může ofenzivně odrazit svojí vlastní zlobou. V obou případech Pavel následuje pokyny ega, které tímto bobtná a roste.

Možná je to to, co Petr s Pavlem chtějí zažívat ve svém životě. Možná ale ne a chtějí z toho ven. Jak?

Optimální řešení situace a její prevenci ze strany Petra i Pavla nechám na čtenáři a jako podnět pro případnou diskuzi v komentářích.

05.01.17

Tarot

Já a tarot jsme se setkali poprvé někdy před čtyřmi lety, když jsem žil v horách na Slovensku. Byl to balíček, jehož autorem je A.E.Waite. Ihned se mi ty karty zalíbily. Půjčoval jsem si je a pokoušel se poznat, co mi která sestava vytažených karet chce říct. Nechal jsem si vysvětlit významy karet, na jednom hodně starém tarotu, starým vykladačem. V zimě před dvěma lety jsem si Waiteho balíček koupil sám.

Šest karet Waiteho tarotu
Je tam 56 karet malé arkány a 22 velké arkány. Malá arkána jsou karty o čtyřech barvách s číselnou hodnotou. Každá z barev náleží například živlu, ale já mám mnohem radši spojení s aspekty lidskosti. Tedy emoce, myšlenky, činnost a fyzično. Dále je každá barva očíslována od esa do desíti. Pro mě osobně je to jako ciferník hodin, který jde dokola a každá z deseti pozic značí určitou fázi v cyklu vesmíru. Velká arkána se skládá z 22 archetypů. O nich nechci psát.

Tarot je pro mne jako zrcadlo pro duši. Zrcadlo samo o sobě nic neukazuje, je to jen stříbrná lesklá plocha. Avšak pomůže k tomu, abych si všiml něčeho, co bez něj lze jen stěží. To platí pro tarot v rámci myšlenek, životních cyklů, či jiných vnitřních procesů. 

Pokud chcete tarot používat pro jeho věšteckou funkci, jako herní balíček, nebo jen jako prostředek k sebereflexi, musíte bezpodmínečně opustit všechny předsudky a zaryté představy. Otevřená mysl a otevřené srdce pak dokáží spolupracovat v perfektní harmonii a výsledkem je mocná intuice. S ní se pak člověk stává opravdovým mágem, s tarotem i bez něj.