Ze smluveného místa mě svezli spolu-larpeři na chátrající letiště Hradčany. Desítky rozpadajících se
budov v lese, který je nyní správcem areálu letiště.
Hra
Šlo o bojový larp na motivy pc hry Frostpunk. Existuje město se starostou a existuje město, složené
z věřících v čele s papežem. Živoří ve zmrzlém světě. Přežívají jen díky pravidelným dodávkám uhlí,
potravin a svařáku. Dodávky uhlí jsou zajištěny třemi doly. Dva s delší dobou potřebnou k vykopání
jedné dávky uhlí a jeden s kratší dobou. Dva pomalejší doly jsou blízko u každého města a ten
rychlejší je uprostřed. Potraviny do města Víry a města Řádu dodává buď obchodní karavana,
nebo je nalezitelná po okolí. Svařáku nikdy není optimální množství. Hráči mají zakázanou vlastní
stravu. Ta je přidělována. Nicméně neskutečně chaoticky a neorganizovaně, hygienicky absolutně
katastrofálně. Navíc nebylo v doporučené ani povinné výbavě vlastní nádobí. Když je zakázáno
vlastní jídlo s tím, že strava je zajištěna, tak mě napadlo, že bude zajištěno i nádobí. To jsem se spletl,
takže jsem si ešus vždycky půjčil od někoho míň blbýho. V těch samých ešusech se i vařilo.
Ne na vařiči, který poskytli organizátoři. Ten většinu času nefungoval. Na vařiči jednoho z hráčů.
Díky bohu za něj. Myslím si, že zákaz vlastního jídla je pro autentický zážitek. Jídlo si člověk musel
nějak zasloužit. Hra byla v půlce února, také zřejmě kvůli navození pocitů skutečné mrazivé
apokalypsy. Teplo by si teoreticky taky měl člověk zasloužit. Jenže uhlí se těžilo jen na oko a to
pobytem v dolech. Na 15 nebo 10 minut k výrobě jedné dávky. V městě Řádu hořelo ohniště před
opuštěným skladem. Ve městě Víry, kam jsem patřil já, byly na sobě na výšku sešroubované tři
barely, prostřední s vysekanou dírou pro přikládání. Tento krb stál mezi dvěma maličkými budovami,
v nichž jsme měli nocleh. Spalo se mezi sutí a odpadky ve spacáku. Půjčil jsem si vlněnou deku,
takže mi v noci nebyla zima, i když krbarel vůbec jako zdroj tepla nefungoval. Zmrzlý člověk tedy
vynakládal úsilí v dolech aby přinesl uhlí. Jenže to mělo bohužel smysl jen pro mechaniku hry.
Chyběl tam prvek motivace, protože za odměnu bych čekal to teplo, ale to jsme neměli. Naštěstí
jsme vychytali slunný víkend, takže mrzlo jen v noci.
Mechanika klesající teploty mě opravdu hodně bavila. Ve hře nebyl jeden mráz, ale jeho několik
úrovní. Při nižší teplotě se snížil počet minut, které je možné zůstat venku mimo doly nebo město
a zároveň se zvýšila hodinová spotřeba uhlí. Dodávalo to světu další rozměr, který podporoval
atmosféru a nabádal přemýšlet. Když by městu došlo uhlí, začalo by umírat.
Ve hře působilo několik Cizích Postav, CP, které spolu s organizátory pomáhaly udržovat hru v chodu.
Prodávali potraviny, zbraně a bojovali na straně jednoho, či druhého města. Od druhého dne mě
osobně přišla existence obchodní karavany nadbytečná. V první části hry opravdu fungovali jako
obchodní karavana. Později však už fungovali jen sami pro sebe a svou zábavu. Za jednu dávku
uhlí se například rozhodli masakrovat občany města Víry a to naprosto bez jakýchkoliv následků.
To se dělo opakovaně. Papež, tedy organizátor, s nimi zároveň řešil neherně věci v herních
prostorech a hráč netušil, co se děje. Těžko se do takovéto situace vžívá jako herní postava.
Pak už jen zbývá přestat nad věcmi přemýšlet a fungovat jen jako tupý pěšák a prostě kosit ty
druhý.
Bojovalo se měkčenými chladnými zbraněmi, které organizátoři měli přede hrou zkontrolovat.
Hráči však během hry improvizovali a vyráběli si zbraně ze zbytků měkkých částí zničených zbraní
a klacků. Viděl jsem píku, která kdyby někoho zasáhla do obličeje a provizorní provázek nevydržel,
je zle. Závěrečná bitva proběhla v místnosti, kde se zvedlo neskutečné množství prachu a především
jehliček skelné vaty z rozpadající se tepelné izolace. Ta, když se dostane do plic, jen těžko se
dostává ven. Jako jediný naivní člověk jsem si sebou vzal reflexní vestu, kterou si má obléct hráč,
který zemře. Alespoň podle pravidel. Organizátoři však přítomnost vest nekontrolovali, protože věděli,
jak by to dopadlo. Nicméně nekontrolovali ani přítomnost jídla či zakázaných substancí u hráčů. Mě
by tohle osobně nevadilo, stejně jako mě nevadilo, že CP hulí s nezletilými trávu. Kdyby se alespoň
LARP na internetu a v pravidlech netvářil, jakože mu na těchto věcech záleží. To, co mě vadí, je
pokrytectví.
Technicky byla hra připravená přiměřeně důkladně tomu, jak ve skutečnosti probíhala. Propriety,
jako přilby pro horníky se světýlkem se rozpadly během prvního použití, ale i nefunkční vypadaly
dobře. Osobní ohřívače vypadaly jako prázdné kanystry, ale v noci atmosféricky svítily. Pokud je
tedy hráči neodpojili, aby nebyli vidět. Teploměr, ukazující -20 až -100°C byl super nápad, dobře
vymyšlená stříkačka s fridexem, ale popsán fixou prvňákem levačkou. Cítím prostě mnoho skvělých
a promrhaných nápadů, které si říkají buď o zdokonalení, nebo opuštění.
Souhrnně se dá konstatovat, že LARPu nejvíc z mého pohledu uškodila kolize mezi herním
a neherním. Nejvíc si myslím že za to mohlo velké množství umělých pravidel. Hráči se v nich
nedokázali v zápalu boje či strádání orientovat a někteří je nevědomky porušovali. Pravidel bylo moc
+ nedomyšlené do konce, do všech možných situací. Myslím, že pro LARP tohoto typu by bylo
vhodnější mít minimum pravidel, protože drtivá většina hráčů stejně přišla především bojovat.
Minimum pravidel a mechanik, promyšlených do detailu a bez možné skulinky. Složitější pravidla
a mechaniky, jako byly zde, by se hodily do survival hry zaměřené na atmosféru a autentický
prožitek s jinou hráčskou základnou. Takové hry bych se moc rád zúčastnil.
Přesto mnohokrát děkuji všem, co hru připravili, protože si s tím dali velkou práci a doufám,
že je to nepřestane bavit a jejich LARPy budou čím dál lepší.
A teď jak Frostapo prožila moje postava:
Než jsem byl s ostatními bratry a sestrami vyhnán, byl jsem knězem. Má víra byla poté zkoušena
nouzí o základní prostředky k přežití. Stal jsem se proto horníkem.
Naše nové útočiště jsme pojmenovali Město Víry. Náš exodus vedl Velectěný Papež. Dovedl nás
několik přeživších na místo, kde čekalo pár použitelných budov a především mohutná pec. Srdce
města. Velectěný Papež mě po dlouhé pouti pustinou obdaroval dekou a já si okamžitě ustlal v jedné
z těch čistších místností. Jenže jsem si ani nestačil lehnout, když do města přišli dva potulní
obchodníci, kteří pravděpodobně sledovali čerstvé stopy ve sněhu. Po pár slovech s Velectěným
Papežem se dvojice obchodníků rozhodla předat nám velmi zvláštní dar. Schopnost vyrábět cigarety.
Naučila se to většina z nás, včetně mě.
Téměř všichni ještě ten večer odešli hledat zásoby do okolní pustiny. Dlouho se nevraceli a mě už
začínalo znervózňovat, že se Inkvizitor stále častěji dívá na hodinky. Neumrzli však. Našli uhelný důl
a tam se ohřáli. Ještě, než se ale vrátili, tak se tu opět zastavila karavana obchodníků, tentokrát s
opravdovým zbožím. Nakoupil jsem jídlo za několik vyrobených cigaret a minci, kterou jsem předtím
našel.
Ostatní se z průzkumu vrátili v pořádku, ale o jednoho méně. Někde se rozdělili a tento muž přišel o
několik desítek minut později. Tedy lépe řečeno se přikulhal, protože se mu do nohy stačila
zahryznout gangréna. Doktor mu jí musel vzít.
Nemohl jsem spát, protože mě užírala myšlenka toho, kolik je toho potřeba udělat. Udržoval jsem
oheň a držel hlídku s jednou ženou a jedním mužem. Snažil jsem se probudit někoho na střídání,
ale všichni dělali že spí. Dvě hodiny po půlnoci jsme se rozhodli vykašlat se na hlídku a šli jsme se
zahřát s krumpáčem v ruce do dolu. Vrátili jsme se s uhlím a šli spokojeně spát.
Druhý den svítilo slunce a cítil jsem se plný energie. Celé dopoledne jsem strávil v dole. To mě tak
vyčerpalo a uspokojilo, že jsem usnul ve městě na zemi s tváří vystavenou slunci. Také jsem si dal
své první pořádné jídlo na novém místě.
Odpoledne však začalo peklo. Když jsem se vracel z další směny v dole, před městem stál nějaký
hlouček. Než jsem pochopil, že nás přišli dozabíjet řádovci, všimli si nás, zařvali a začali nabíjet.
Okamžitě jsme utekli zpátky do dolu. Tam se nás dalo několik dohromady. Jenže k mé smůle se
všichni ostatní rozhodli zaútočit. Nesouhlasil jsem, ale Město Řádu bylo nyní bez ochrany a neměl
jsem na výběr, než vzít krumpáč a jít s ostatními.
Mezi lidmi začala panovat děsivá krvežíznivost. Velkou měrou ji přiživovaly především zvěsti o úmrtí
Papeže.
Dorazili jsme k jejich městu. Obyvatelé se zrovna chystali k obědu a toto nečekali. Nechápu, proč se
nevzdali. Já jsem osobně nezabil nikoho. Nesvedl bych to ani kdybych chtěl. Všichni obyvatelé byli
zabiti a my se vydali nazpět s ohromným množstvím paliva a kořisti pro město. Palivo jsem rozdělil
mezi lidi a vydal se na cestu sám. Potřeboval jsem to. Trochu jsem ale zabloudil. Narazil jsem na
starý důl, ze kterého na mě vyběhla čtveřice horníků Řádu. Očividně se k nim ale zprávy o vyplenění
jejich domova ještě nedostaly. Kdyby ano, byl bych na místě mrtvý. Takhle mě jen oloupili a s
výhrůžkami vykopli.
Naše město bylo prázdné, když jsme tam přišli. Papež byl opravdu mrtev. Zásoby však byly dobře
ukryté, tak vydržely, k tomu uloupená kořist.
Večer jsem se snažil přesvědčovat ostatní věřící, že krveprolití není jediné možné řešení. Nikdo
neposlouchal. A kdo ano, jen přikývl na souhlas, ale válečná nálada přetrvávala.
V noci jsem se přidal ke skupince dalších sedmi. Rozdělili jsme se do dvojic a vyrazili sebrat vše,
co zbylo v druhém městě. Jejich posádka však byla už v plném počtu. Velmi pomalu jsme se
přibližovali skrytí ve stínech. Sníh ale křupal a měsíc zářil téměř úplňkem. Zajali nás pět, zabili
jednoho. Můj parťák utekl kdoví kam. Zůstal jsem sám, schovaný mezi zbytky lesa. Zmrzlý na kost
jsem nasával každý vlažný závan od města. Zemřel bych, kdybych neutekl. Buď by mě zabili oni,
nebo mráz. S námahou jsem se zvedl a vydal se zpátky se zastávkou v dole. Tu bylo nutné udělat
pokaždé, cesta byla moc dlouhá a zima ubíjela. Můj parťák se vrátil do města ještě přede mnou.
Šli jsme spát.
Další den jsme vyrazili společně do velkého dolu, kde se dalo získat mnohem víc paliva, než v tom
našem malinkém. Začalo totiž neskutečně mrznout. Ani nevím, kolik stupňů bylo, protože teploměr
začal být nespolehlivý. Důl byl prázdný. Dost jsme tam mluvili. Podařilo se mi parťáka nalomit. Začal
chápat moje poselství. A to bylo dobré. Můj parťák byl totiž Inkvizitor.
V dolech pracovalo ještě několik našich. Neřekli jsme jim ani slovo o tom, co se chystáme udělat
a vzali si jednu várku uhlí. K provedení našeho plánu jsme potřebovali ještě jednoho k sobě, kdo
ponese uhlí. Vybrali jsme nejsnažší možnost, mladíka, co jen postával a nedoloval. To však byla
chyba, protože jsme ho skoro neznali.
Já, Inkvizitor a mladík jsme odnesli na důkaz nových začátků várku paliva do města Řádu. Vše
probíhalo hladce. Dokonce jsem si všiml zajatců z minulého večera, měli se dobře. Neměl jsem
strach, i když řádovci vypadali dost nevrle. Inkvizitor pronesl vynikající řeč. Všechno ale ztroskotalo
na jedné jediné věci. Mladík nepochopil náš záměr a když jsme ho požádali, ať předá dar, hodil jim
balík uhlí tak pohrdavým způsobem, že nás okamžitě vyhnali a díky Bohu za to. Při útěku jsme navíc
zjistili, že má u sebe zbraň, která mu při běhu vypadla. Já si jí tedy všiml už předtím, ale modlil
jsem se, aby tam zůstala.
Vrátili jsme se do dolu, kde na nás čekali horníci. Zajímalo je, kam jsme odnesli to uhlí. Horko těžko
jsem je přesvědčoval, že jsme jim ho neodnesli jen tak. Že to mělo účel. Oháněl jsem se tím, že jsme
alespoň věděli, že naši jsou v pořádku. Vyměnili jsme se s nimi a začali pracovat.
Netrvalo však dlouho a z venku se ozývaly hlasy. Zvědavě jsme vyšli ven a spatřili zbytek našeho
města před dolem. Vypadalo to, jako by se celé město chtělo nastěhovat dovnitř.
Někdo zakřičel. V dálce jsme spatřili běsnící dav řádovců, řítící se přímo na nás. Strachy jsem upustil
krumpáč a zaběhl zpátky do dolu, ostatní rovněž. Hlavní vchod byl zabarikádovaný, ale šípy se skrz
dostaly. Dostaly se i skrz průzory zvenku.
Pak se dovnitř dostali oni. Pobili nás všechny, byla to řezničina. Mě ušetřili, vzdal jsem se, neměl
jsem zbraň a nikomu jsem neublížil, ale moje pravá ruka zůstala v tom dole.
Chtěl jsem si s nimi přeci podat ruku. Tak si ji rovnou vzali. Sice jsem se levačkou psát naučil,
ale pokřižovat nikdy.
Žádné komentáře:
Okomentovat