Můj normální pohled na čas je nějak takhle:
"To už je tolik?"
"Čím jsem starší, tak čas plyne rychleji a rychleji."
"Musím si správně rozvrhnout čas."
"V kolik tam mám bejt?"
"Budou mi stačit 2 hodiny?"
"Jak je ten film dlouhej?"
"Chtěl bych se příště rozhodnout jinak."
"Dřív to bylo lepší."
"Jsem tady a teď."
"Čím jsem starší, tak čas plyne rychleji a rychleji."
"Musím si správně rozvrhnout čas."
"V kolik tam mám bejt?"
"Budou mi stačit 2 hodiny?"
"Jak je ten film dlouhej?"
"Chtěl bych se příště rozhodnout jinak."
"Dřív to bylo lepší."
"Jsem tady a teď."
a tak dále.
Pravidla času podvědomě chápu nějak takhle: Svisle, vodorovně a rovně jsou tři prostorové dimenze. Čas je čtvrtou dimenzí a spolu tvoří časoprostor - vesmír. Čas je jeden snímek vesmíru za druhým. 1 Tyhle snímky jsou nekonečně krátký. 2 Vesmír rychle vyměňuje snímky a ten pohyb je čas. Vědomí vnímá čas, který putuje vždy dopředu, nikdy dozadu, ani se nezastavuje.
Pak jsem se na čas podíval z jiné perspektivy: Čas neplyne jako řeka, je totiž úplně zamrzlá. Vesmír nevyměňuje snímky, existuje od začátku do konce. Ztrácíme nekonečno. Jsi zamrzlý v čase. Čas vnímáš jen v přítomném okamžiku stejně, jako jsi jen na jednom místě v prostoru. Do budoucnosti v domněnkách a do minulosti v paměti vidíš stejně, jako kolem sebe. Je to celé dokonale pravděpodobné a elegantní. Vyměňování vesmírných fotek zaostalo, jako dioptrické brýle bez skel.
1 Jednoduchost laxního přirovnání je taky někdy užitečný.
2 Mám rád nekonečno, protože si ho nedokážu představit.
Žádné komentáře:
Okomentovat