Nenech je jít

Nenech je jít


Přivedli tě do spodní kajuty. Noc, rezavá loď se houpe, je stará, vříská. Ze stropu trčí špičaté ledové rampouchy.
„Proč jste se mnou šli celou cestu? Abyste mě nechali tady? Je tu tma.“
Mlčky se na sebe podívali a pustili tvé ruce. Couvli k okrajům místnosti a nechali se pohltit nenasytnými stěnami.
„Proč jste se mnou šli až sem a teď mě takhle opustili? Nevím kde jsem.“
Jen olej a železné tyče prý naslouchají tvým zoufalým vzlykům. S rachotem jsi otevřel těžké železné dveře, v kajutě nebylo nic než řetězy a obludné zdi bez oken. Hned pod podlahou je slyšet dno, je děsivé. Není vidět na konec chodby, světlo je tu jen ve sklenici na shnilém vyřezávaném stole. Chodba je zhmotnělé temné nekonečno.
„Jak na nekonečno? Je pouze uvnitř. Uvědomím si to – právě teď!“
Temnotu zavraždily otvírající se dveře. Nebyl jsi v podpalubí, ale nahoře. Nechali tě nahoře na můstku.
Měsíc nezáří, je otrávený a unavený. Vidíš z vrchu lodi do okolí, polámané pracovní stožáry a jeřáby, obrovský vodní vír.
„Ale ne! Co teď? Nechali mě přeci nahoře.“
Snažíš se otočit kormidlem, ale to je staré, vyřezávané a shnilé. Jediná možná záchrana se ti rozmělnila v suchých prstech. Vodní vír chytl loď uprostřed a rozlomil napůl. Propadl jsi podlahou a nabodl na praskající rezavou suť.

25.3.2010

Jaroslav Dubánek

Žádné komentáře: