Ticho je tak hlasité

Ticho je tak hlasité

Souboj titánů beze zvuku,
sleduji z okna paneláku.

Ticho je tak hlasité.

Noční bouře rozpolcuje
realitu ve dví.
Dole, na sídlišti, lampy blikají,
nahoře němá bitva nevědomky zemi osvětluje.

Jeden zášleh za druhým
já ale nic neslyším.
Dvě dimenze teď spojuje
jen světlo - a také stín.
S každým bleskem neslyšným
já na mžik obrovské hrady zřím.

Síla nesmírného rozsahu
schopná zničit les,
jeví se, jako jindy, i dnes
away z mého dosahu.

Ticho je tak hlasité.

Můj hloupý cit pro věc krásnou
mě vyhnal z bytu ven.
Chci tu sílu cítit tělem
stejně jako duší svou.

Venku tma jak v tunelu
osvětleném stroboskopem.
Žádná světla nevidím
asi vypnuli elektřinu.

Sedl jsem si na orubně
na okraji zástavby.
Zrakem hledám oheň v nebi,
duší zase v sobě.

Ticho je tak hlasité.

Mozek klidem nabuzený
ohlodává vzpomínky.
Paměť vrací nepěknosti
a vítr začíná být dotěrný.

Nežil jsem životem nejlepším.
Nerval jsem se, jak jsem mohl.
Neříkám že jsem vždy všem pomohl.
Nemyslím, že se polepším.

S každým novým zábleskem
hlasitěji ho zaslechnu.
Však rád si ho poslechnu,
když to bude s odstupem.

Nerad bývám v centru dění
to pro můj komfort není.
Pršet začít nemuselo,
budu celý promočený.

Když jsem vstával, řekl jsem si,
že jsem stejně radši v ústraní.
Radši buďte nenápadní
ať problémy nevšimnou si.

Bouřka přestala býti tichou
klesla podstatně níže.
Jestli horko, či tlaková níže,
rozhořela božskou silou.

Nenápadný objekt ve sprše vod
zrovna vstal od rozjímání.
Příroda nezná přehlížení,
všichni známe hromosvod.

Výboj hledá cestu krátkou.
Zrovna hledá za zástavbou.
Našel cestu velmi snadnou,
vede přímo mojí hlavou.

To ticho je tak hlasité.

-

Nejsem žádnej umělec
jen mám rád věc krásnou.
Baví mě taky žasnout
jakej bejval sem pitomec
a Vám dát radu téměř jasnou:

Zabojujte si s překážkami
a berte to sportovně.
Zkušeností bude hodně
a ještě Vás to začne bavit.

Jaroslav Dubánek (20 let)
2010