Chuť

Chuť

Jaroslav Dubánek

2018

Hubený, mladý muž pomaličku naléval poslední zbytky vývaru do připravených nádob a ukládal je do mražáku. Dlouhými kleštěmi vytahal vyvařenou zeleninu a kosti z velkých, prázdných hrnců a ukládal je do plastové vany, položené na zemi. Poté, co vanu naplnil a utěsnil ji černým víkem, papírovými utěrkami pečlivě utřel kuchyňskou linku a rozhlédl se po kuchyni. Zavřel oči a natáhl do nosu báječnou, kořeněnou vůni po vaření.

Velkou vanu nesl po schodech do sklepa. Aby udržel stabilitu na strmém schodišti, na schod došlápl vždycky i druhou nohou. Na vaně měl ještě položené složené oblečení a boty. Byl podprůměrného vzrůstu a nízké váhy, ale ve svých pětadvaceti letech mu sílu dodávalo mládí, sport a uvědomělé stravovací návyky. Uložil vanu k dalším dvěma, které ve sklepě už stály. Důkladně ji srovnal a vzal komínek oblečení a pár hnědých bot. Hranou dlaně ruky, ve které držel boty, stiskl kliku skříně a loktem ji otevřel. Úhledně složenou košili položil na rovný komínek košil. Outdoorové kalhoty položil na hromádku kalhot, kde však byly i rifle a tepláky. Ze spodní části skříně vytáhl koš, otevřel ho a vysypal do něj z bot drobnosti jako hodinky, řetízek a sluneční brýle. Z kapsy svých kalhot vyňal černou peněženku, vytáhl z ní dvě platební karty, slušný blok bankovek, doklady vevnitř nechal. Vhodil ji rovněž dovnitř, karty a peníze zasunul zpět do kapsy. Koš zavřel, zastrčil a boty vložil do regálu mezi pár sandálů a tenisek. Skříň zavřel, zamknul a klíč schoval do kapsy.

Vyšel před dům a vystavil svou mladou, čistou, bledou tvář jarnímu slunci. Jeho jemné liščí rysy podtrhoval upravený knírek. Na stranu učesané vlasy však dávaly najevo, že i přes své mládí je již soběstačný dospělý člověk. Jako by se nevědomky snažil vypadat starší. Potvrzovala to i světle modrá polokošile, zastrčená do šedých kalhot s páskem. Stál na verandě s rukama v bok a čišelo z něj nezvyklé sebevědomí, které se vidí u mladých mužů jeho věku jen zřídka.

Tentýž den cvičil jógu s vyhlášenou Marií Sedmizimovou. Její hodiny vitální jógy jsou jen pro úzký okruh zájemců, které si vybírá osobně sama Sedmizimová. Docházel pravidelně jednou týdně. Po skončení lekce, jako obvykle, muž osobně vřele poděkoval cvičitelce a políbil ji na tvář. V šatně si trpělivě počkal na sprchu. Přečetl si u toho další kousek z knihy, věnující se osobnímu rozvoji. Vysprchoval se, osušil svým ručníkem a pověsil ho do skříňky ke složené karimatce a prázdné antibakteriální lahvi na vodu. Oblékl se do své polokošile a kalhot, předtím ještě osvěžil podpaží jemně vonícím, tuhým deodorantem.

Z jógy odešel těsně před dvanáctou hodinou. Sytá snídaně zmírnila pocit hladu na minimum i po této fyzické námaze. Potřeboval mít lačný žaludek. Zastávka městské hromadné dopravy se nacházela necelého půl kilometru od budovy, kde se cvičilo. Kráčel svižně po chodníku směrem k zastávce. Před ním směrem k zastávce klečela na jednom koleni sehnutá černovláska v legínách a tričku. Zavazovala si tkaničku. Vzhlédla k němu, když se přibližoval a poznala, že jde také z jógy. Nikdy s ním nemluvila. Tvář jí rozjasnil široký úsměv, když zkusila navázat přátelský kontakt a třeba spolu dojít dolů na zastávku a za nezávazného, zábavného rozhovoru společně počkat na tramvaj. Jejich oči se střetly, ale jeho výraz mladou ženu znejistil svou netečností. Úsměv vystřídala pootevřená ústa šoku. Když jí míjel, odpojil od ní svůj zrak. Jeho výraz se po celou dobu nezměnil z neuvěřitelně neutrální polohy. Jakoby jeho mysl byla úplně jinde, než zde, na Zemi. Černovláska zamrkala s pozvednutým obočím, zavrtěla nevěřícně hlavou a vrátila se k zavazování tkaniček.

Ve vstupní hale nemocnice studoval tabuli se seznamem oddělení, než našel proktologické oddělení. Tlačítko výtahu stiskl přes papírový kapesníček. Než přijel výtah, prohlédl si prosklenou místnost, kde mlčky seděly postavy. Hlasité klapnutí hodin se rozlehlo tichou halou. Bylo pět po jedné. Dveře výtahu zasyčely do stěn, vstoupil dovnitř, stiskl čtvrté patro znovu přes kapesník a poté ho složil. Dveře zopakovaly zvuk a zavřely se. Ve výtahu stál a zíral do nerezových dveří, dokud se se neotevřely. Odrážel se v nich jeho rozmazaný obličej. Dva světlé fleky, kde měl mít oči, ho pozorovaly a pocítil něco velmi silného. Jeho srdce bylo slyšet i přes hluk výtahu. Začaly se mu třást i ruce, ale on se snažil tento stav přestát. Sledovaly ho dveře výtahu a on to nemohl vydržet. Obrátil se mu žaludek a cítil pálení v krku. Zatnul zuby a zavřel oči. Dveře výtahu se otevřely, jeho oči rovněž. Okamžitě ho všechny nepříjemnosti přešly a on vypadal úplně v pořádku. Naproti němu stál šedivý, vousatý muž v brýlích. Minuli se ve dveřích a starší muž se ještě se zájmem otočil, protože jeho životní moudrost a intuice vycítily něco nesprávného.

Před čekárnou proktologického oddělení si vytáhl opět svůj kapesníček a otevřel s ním dveře, než vstoupil. Vevnitř nikdo nebyl. Kapesníček vyhodil do odpadkového koše a ještě než si stačil sednout, rozletěly se dveře do ordinace.

“Kartičku pojišťovny,” řekla vysokým hlasem obézní zdravotní sestra, které nebylo snad ještě ani dvacet.

“Jistě, tady je.”

Muž z kapsy kalhot vytáhl peněženku a kartičku z ní podal sestře, která si jí prohlédla a pokynula mu dovnitř.

V ordinaci seděla za počítačem statná zralá, žena. Sestra jí položila kartičku na stůl vedle klávesnice a odešla do druhé místnosti. Odtamtud slyšel ještě další ženský hlas, se kterým sestra začala mluvit.

“Dobrý den. Sedněte a povídejte,” řekla věcně doktorka a na muže se dívala jen po dobu, co mluvila. Jinak se dívala do obrazovky.

Prohlédl si ordinaci, když šel ke stolu, jakoby se rozhodoval. Posadil se.

“Mám přání, které je sice neobvyklé, ale ve výsledku naprosto normální.”

Doktorka se zamračila a odpojila se od počítače.

“O co jde?” zeptala se nevrle, v očekávání něčeho, co zřejmě nezapadne do rutiny.

Muž se nepřestával zdvořile usmívat.

“Rád bych si nechal udělat očistný klystýr.”

To doktorku uklidnilo a otočila se k němu celá.

“Rozumím. To je v pořádku. Na tom není nic neobvyklého,” mluvila doktorka k pacientovi nacvičeným, ubezpečujícím hlasem. Domnívala se, že se pouze stydí.

“Poté bych si rád svojí stolici odnesl.”

Doktorka se odrazila prsy od stolu a napřímila se jako vykřičník. Zrudla v obličeji.

“Tak to v žádném případě. To je biologický odpad a odevzdává se k likvidaci,” štěkla doktorka a založila si ruce.

Ve vedlejší místnosti ztichl štěbetavý hovor. Muž se přestal usmívat, protože se situace změnila.

“Je to mé právo a vy to víte. Pokud ne, vidím tady telefon. Můžete si zavolat a zjistit si to. Já potřebuji profesionální edema s tím, že vyextrahovaný materiál si odnesu.”

Doktorka jen kroutila hlavou a výrazem v obličeji dávala najevo svůj odpor. Do dveří ve vedlejší místnosti se zvědavě postavily dvě zdravotní sestry. Obě měly přibližně stejnou nadváhu.

“To prostě nejde. Pojišťovna vám to nezaplatí,” řekla doktorka a naznačila rukou, že není žádné východisko.

“Já si to zaplatím sám. Navíc každé z vás dám osm tisíc,” řekl a krátce pohlédl směrem ke dvěma zdravotním sestrám.

Sestry se na sebe podívaly vyvalenýma očima. Doktorka jen zakroutila hlavou, v obličeji stále stejný nesouhlasný výraz.

Pak vyfoukla hlasitě nosem, zmizela pod stolem a ze spodního šuplete vytáhla list papíru. Hodila ho na stůl před muže.

“Tady to mi musíte vyplnit” a hodila před něj propisku.

Po vyplnění osobních údajů následoval podpis. Doktorka vyzvala pacienta do zadní místnosti. Vzduch obsahoval kovovou esenci desinfekčních prostředků. Jedna sestra zapisovala cosi u stolu a druhá připravovala roztok. Za plentou se svlékl do trenýrek. Doktorka už čekala na stoličce. Položil se na lůžko, přetočil se na bok a zavřel oči.

Slyšel několik kroků, které se zastavily u doktorky a pak se zopakovaly stejnou cestou nazpět. Gumová ruka mu stáhla trenýrky ze zadku. Chladná, důrazná energie narušila celistvost jeho těla. Jeho život se v tu chvíli zastavil a otočil směrem dovnitř. Integrita jeho mužnosti zařadila zpětný chod. Chápal to jako dřep při vzpírání. Jako rozmach před hodem kladivem. Jako natáhnutí šípu před výstřelem.

Potom ucítil, jak se mu rozlévá teplo po břiše a zádech. Vnímal tlak vlažného čistícího roztoku a zadržel dech. Jeho mysl se odpoutávala od reality.

Nahý plul na zádech v oceánu. Vlažná voda se s ním mazlila a jemně ho pleskala. Černé nebe osvětlovalo oceán. Cítil jen hladinu, jak ho šimrá po bocích, krku, na stehnech. Vodu samotnou nevnímal, vnímal jen její hranici. Zvedal se a klesal vlivem reakce dvou protichůdných nejmocnějších pozemských elementů.

Potom v dálce uslyšel hřmotný hlas. Důrazně mu nařídil, ať vydrží co nejdéle to půjde. Souhlasně přikývl. Opět se nadechl a zadržel dech. Hladina najednou začala stoupat směrem k černému nebi bez hvězd. Vzduch mu čím dál silněji vanul do tváře a studil na těle. Voda ho unášela vzhůru neuvěřitelnou rychlostí, jako by jí záleželo na tom, aby jí konečně začal respektovat a vnímat i tam kde je, ne jen tam kde končí. On však ctil jen to nejsilnější, nejvýraznější a nejčistší. Čím víc ho voda tlačila, tím víc vnímal vítr šlehající do obličeje. Z vody vystoupila chapadla. Řítily se spolu s ním a vynořovaly se všude kolem něj. Široká temná chapadla nějakého hluboko ukrytého monstra. Jak se vysouvala z vody, stále se jejich šířka zvětšovala. Byly gigantické a hrozivé.

Voda v tu chvíli zmizela a on se na okamžik ocitl ve stavu bez tíže. S děsivým hřmotem ho chytla chapadla a divoce ho táhla nazpátek. Kruté a mokré paže teroru ho držely stále pevněji a další se přidávaly, zatímco jím zběsile mávaly a táhly ho do nitra temnoty. Blížil se konec. Propast s nevyhnutelným osudem na dně. Už byl skoro na dohled k monstru, když ho chapadla, držící každičký kousíček jeho těla, roztrhly na kousíčky v záchvatu ničivé zuřivosti, která nevládne odjinud, než z dálky, daleko za hranicí vesmíru.

Otevřel oči. Ležel na lůžku. Viděl kolem sebe bílé vybavení nemocnice a ve vzduchu cítil směs živočišných a umělých vůní. Hlas doktorky mu pokynul k očistě v koupelně za dveřmi. Stále se ještě probíral z toho nadpozemského zážitku. Až sprcha ho dokázala vrátit zpátky do svého těla.

Oblékl se a vrátil se do ordinace. Ruce zatínal v pěsti a zase je povoloval. Sáhl si do kapsy pro kapesník, ale nebyl tam. Ani v druhé kapse už žádný neměl. Rozhlédl se po ordinaci, na stěně byly trhací ubrousky. Přiskočil ke zdi a natrhal si jich dostatek do zásoby. Doktorka zapisovala do počítače a nedívala se na něj. Teď to však nebylo z nezájmu, jako předtím. Nyní to vypadalo, že se před ním stydí ona.

V ordinaci byli sami dva. Zářivky tiše bzučely a klávesy klapaly v hlučných, rychlých dávkách. Postavil se ke stolu, listoval v peněžence a dával si stranou bankovky. Doktorka jen velmi nenápadně a krátce pohlédla na svého podivného pacienta. Když nalistoval, co potřeboval, pomalu se nadechl a dlouze vydechl nosem. Unaveně se podíval na doktorku, která jeho pohled cítila, ale neoplatila ho. Položil peníze na stůl.

V té chvíli se otevřely dveře s dvěma hihňajícími se baculatými sestřičkami. Hned ztichly. Vešly dovnitř, zavřely dveře a nepřirozeně pomalu procházely kolem mladého muže s peněženkou v ruce. U toho na něj obezřetně pošilhávaly. Každé z nich podal blok bankovek.

Doktorka přestala psát a neklidnýma očima si prohlížela pacienta.

“Zítra to bude připravené v oddělení infekčních odpadů,” řekla stroze a poté se obrátila zpět k počítači. Snažila se dávat najevo nezájem.

“Zítra v devět večer,” řekl muž, když se dal na odchod, “chystám velkou večeři. Zvu vás všechny tři.” Jeho tvář změkla upřímně vypadajícím úsměvem.

Doktorka zatnula zuby a zamračila se. Podívala se směrem ke dveřím, ale ne přímo na něj.

“To nepřipadá v úvahu,” odmítla a oči jí klesly o něco níž, kde se nacházel práh dveří.

Muž otevřel klikou dveře a dodal: “Rozmyslete si to.”

Nepřirozeně dlouho se díval na doktorku, také proto, že periferním viděním pozoroval sestřičky za závěsem. Doktorce to už připadalo divné, tak se na něj podívala. On se jen usmál, nebo spíš jen roztáhl koutky, kývnul a odešel.

Druhý den do nemocnice přijel hned brzy ráno. Na vrátnici zaklepal na okénko. Otevřela starší žena v pracovní kombinéze a o se jí vyptal na oddělení infekčních odpadů. Vrátná mu neochotně poradila směr a budovu. Po vstupu dovnitř bylo znát, že budova není určena pro pacienty, nýbrž pro technický personál. Vzduch byl těžký, nasládlý. Muž byl nervózní a stále se ohlížel k východu. Ruka mu zajela do kapsy a když jí vyndal, měl nasazenou bílou latexovou rukavici. Došel ke dveřím skladu a zaklepal. Otevřel dospělý muž po čtyřícítce v bílém, ale velmi špinavém plášti.

“Co chcete?” řekl nevrle skladník odpadu.

“Mám tu… balíček… od doktorky Valachové. Z proktologického,” dodal ještě.

“Ježíši, to jste vy?” zvolal skladník a prohlédl si muže se znechuceným výrazem. “Počkejte tady, já vám to teda přinesu,” a odešel do skladu, zabouchávajíce za sebou dveře.

Ještě než se dveře zavřely, všiml si hromad oranžových pytlů na paletách. Z jedné palety na zem odkapávala nějaká tekutina.

Dveře se opět otevřely a v nich skladník, v jedné ruce nádobu s hustou žlutou kapalinou a v druhé nakousnutou hrušku.

“Zamyslete se nad sebou, člověče. Tohle není normální,” zahuhlal skladník plnou pusou a podal mu láhev.

Muž si jí překvapeně a se zájmem prohlížel.

“No co jste čekal? Jsou to vaše sračky,” odsekl skladník a zabouchl dveře.

V kuchyni to žilo. Krájelo se, vařilo, smažilo. Vaření si nesmírně užíval. Připravoval exotickou hostinu plnou zajímavých chutí a vůní. Křupavou dušenou zeleninu, šťavnaté maso a hlavně vynikající omáčku. Na kuchtění si dával opravdu záležet. Jídlo pro něj znamenalo něco velmi speciálního.

“Správný kuchař však svá tajemství nikdy neprozradí,” pomyslel si rozjařeně, když prázdnou antibakteriální láhev vypláchl vlažnou vodou od zbytků stolice a odložil jí na kupu špinavého nádobí.

Doktorka seděla u televize a každou chvíli se dívala na hodiny. Její mysl těkala sem a tam. Neustále kroužila kolem jednoho jediného člověka a jeho pozvánky. Praštila ovladačem do stolu a zvedla se z gauče. Převlékla se do oblečení, které mělo ve spojení s jejími tělesnými proporcemi odzbrojující potenciál.

Nastoupila do auta a chvíli jen seděla a zírala před sebe. Její mysl bojovala sama se sebou. Jednu její část táhly finanční naděje. Druhá část byla vším v této situaci znechucená. Podívala se do zpětného zrcátka, shrábla si vlasy, čímž provedla veškeré zkrášlení svého zevnějšku a nastartovala motor.

“Dorazili jste na místo určení,” řekl ženský hlas z telefonu. Zaparkovala na chodníku přes silnici naproti domu. Vystoupila a když zavírala dveře, rozhlédla se jako někdo, kdo dělá velkou lumpárnu. Už se smrákalo a svítily pouliční lampy.

Přeběhla silnici a urychleně došla až před dům. Vypadal velice dobře a udržovaně. Uklidnilo ji to. Hodinky ukazovaly půl desátou. Nespokojeně si mlaskla a zaklepala. Zakrátko se dveře otevřely.

“Vítejte, paní doktorko Valachová. Pojďte rychle dál, jídlo je už na stole. Nečekali jsme vás, takže jsme už začali,” řekl mladý muž, který měl na sobě drahý černý oblek s motýlkem. Pokynul jí dovnitř a postavil se vedle dveří, které se chystal za ní zavřít.

“Začali?” zeptala se znepokojeně doktorka, a naklonila se dovnitř.

Přes chodbu a otevřené dveře do salonu viděla stůl plný jídla a dvě zmalované plnoštíhlé dívky sedící u něj. Jedna se na ní otočila. Skrz rozžvýkaný steak vyhrkla: “Vy jste přišla taky?”

Doktorku tížil stísněný pocit, protože večer obvykle mezi lidi nechodí. Její život se skládal prakticky jen z práce a televize. Měla strach, styděla se a chtělo se jí utéci. Jako malé holčičce. Dveře se za ní zavřely.

“Připojte se k nám ke stolu, pokud chcete,” řekl zdvořile mladý muž.

Šli společně do salonu, kde se konala hostina. Na stole stály úhledně a esteticky dokonale rozmístěné nádoby a tácy s jídlem. Široký podnos s nádherně upečenými žebírky, nalévací nádoba s hnědou, krémovou omáčkou, mísa bramborové kaše se stopami po několika odebraných naběračkách, mísa lesklé, pestrobarevné, dušené zeleniny, ze které stoupala pára, tác s posledním steakem, velká skleněná konvice s vodou s citrónem a okurkou a proutěná mísa s ovocem.

Zdravotní sestry měly odložené příbory, ruce v klíně a nervózně na sebe pokukovaly.

“Nemám zase až takový hlad,” odpověděla doktorka. Rozhlédla se kolem sebe. “Chtěl byste mě třeba provést po domě?” Dělala, že je nevidí.

“Samozřejmě, moc rád,” řekl mladý muž, překvapený jejím náhlým zájmem. “Omluvíte nás na chvíli?” zeptal se sestřiček.

Pokračovali společně zpět na chodbu. Muž šel první a počkal u schodiště. Rukou nabídl, aby doktorka vyšla po schodišti před ním. Ona ale odmítla a řekla mu, aby první šel on. Vystoupali schodiště do menší předsíně s křesílkem a malým stolkem s lampičkou.

“Tady si čtu a odpočívám,” řekl muž a pootočil lampičku tak, aby stála přesně.

Doktorka se opírala o zeď se založenýma rukama na prsou a předstírala zájem. Podívala se směrem k nejbližším dveřím. Mladý muž to samozřejmě zaregistroval.

“To je klozet. Pojďte, ukážu vám spíš moji pracovnu,” řekl a spěšně otevřel vedlejší dveře. Vešel dovnitř a doktorka šla pomalu za ním. V okně viděla večerní červánky na tmavomodrém nebi. Psací stůl, kancelářská židle, počítač, police s knihami, všechno pravidelně oprašované. Oči uspokojovalo přesné geometrické rozmístění. Hledala jakoukoliv chybu, která by v ní probudila špetku zájmu.

“Nemáte moc věcí, na to, jak máte velký dům,” vymyslela si doktorka.

“Mám jen to, co potřebuji. Čím méně věcí, tím čistší hlava i dům,” odpověděl.

Doktorka byla nervózní. V tom obleku s motýlkem nevypadá směšně, jak by vypadala většina mužů v jeho věku. Nevěděla kam dát ruce, aby to nevypadalo divně, nevěděla kam se postavit a nechtěla moc mluvit, protože se bála, že nebude reagovat správně. Chtěla zmizet.

“Chcete vidět kuchyni? Ta je dole,” řekl muž s laskavostí v hlase.

Přikývla.

Šli zpátky dolů po schodišti. Muž šel první a doktorka se šourala za ním. Pod schody zabočili vlevo do chodby, vedoucí do kuchyně. Mladý muž šel stále před ní a cestou si všiml nedovřených dveří. Otevřel je, nahlédl dovnitř, pak je zavřel a zamkl.

“Kam vedou?” zeptala se doktorka s nepříliš velkým zájmem.

“Do sklepa,” odpověděl muž stroze.

Těsně po tom, co muž s doktorkou vyrazili na prohlídku, se sestřičky připravovaly na svou vlastní tajnou prohlídku. Počkaly, až oba zmizí za rohem. Jedna z nich se naklonila, aby viděla, jak doktorka pustila muže prvního do schodů.

“Už jsou nahoře, tak hlídej.”

“Hele kašli na to, co když se něco stane?”

“Přestaň, proto jsme přece tady. Já najdu něco, kvůli čemu vysolí prachy a budem v pohodě.”

“Tohle je na hovno.”

“Drž hubu ty krávo! Připrav si mobil. Až půjdou zpátky dolů, tak mě prozvoň. Mám to na vibrace. Už jdu.”

Proplížila se do kuchyně. Bylo jí divné, že nikde není žádné špinavé nádobí a nikde nevidí žádnou myčku. Jinak v kuchyni nic jiného zvláštního nenašla. Cestou zpátky ji však zaujaly dveře na chodbě. Zkusila potichu zmáčknout kliku, dveře cvakly a pomalu se otevřely. Pomalu, protože to byly těžké, sklepní dveře.

Na schodech šlapala po špičkách. Světlo přicházelo jen z pouličních lamp skrz úzká sklepní okýnka, ale po chvilce si její oči přivykly. Ve sklepě bylo čisto. U jedné stěny stály skříně. U druhé stěny viděla velkou kovovou hranatou věc s dvířkami. Vysoká jako člověk, asi metr do šířky. Šla se podívat, co to je. Otevřela dvířka a vevnitř viděla naházené špinavé nádobí, hrnce, talíře, některé rozbité. Podivila se nad tím. Vedle té věci s nádobím stálo několik modrých kontejnerů. Otevřela hned ten první, ale byl prázdný. Otevřela druhý, také byl prázdný. Napadlo ji, že už je dole možná moc dlouho. Podívala se na mobil a tam byl jeden zmeškaný hovor od druhé sestry.

Srdce se jí sevřelo, málem nemohla dýchat. Utíkala co nejtišeji to šlo. Dlouhými kroky skákala ke schodišti. V tom ale zaslechla nahoře zacvaknout dveře a zapadnout zámek. Teď teprve zjistila, že je v opravdovém průseru, a že nikdy v životě nebyla tolik vyděšená. Nejhorší však bylo uvědomění, že ještě není konec.

Začala v panice hledat cestu ven.

Muž s doktorkou došli ke stolu. Seděla zde jen jedna sestra a strkala si telefon do kapsy. Oči měla vyvalené, avšak tvář úplně bez výrazu.

“Kde je vaše přítelkyně?” zeptal se muž. Sestra jen pokrčila rameny.

“Tak snad se nám vrátí, když jsme tu teď všichni.” Muž se ušklíbl jedním koutkem a frkl nosem.

Posadili se ke stolu. Doktorka nevěděla co chce. Jestli má chtít jíst, nebo nechtít a urazit hostitele. Jestli má chuť, nebo jestli ji nemá. Nejraději by se vzdala a přestala úplně o všem rozhodovat. Nevěděla, jestli má chtít jet domů, nebo jestli nechce. Myšlenky ji znehybňovaly jako tisíce přes sebe mluvících lidí a dělaly z ní loutku. Otroka, který dělá to, co se sluší a co je nejsnadnější.

Stál po doktorčině levé ruce a úslužně jí servíroval na talíř. Nahýbal se u toho přes stůl. Sako zůstalo dokonalé. U servírování jídla vyprávěl.

“V domorodých kmenech se ulovené zvíře pro potravu bere úplně jinak, než v moderní civilizaci. Pokaždé s vděkem, úctou a individuální pokorou každému ulovenému kousku.”

Dokončil precizní práci s vidličkou a lžící a doktorka se pustila automaticky do jídla. Na okamžik se na ni zahleděl. Pak pokračoval.

“Lov znamenal důležitý rituál, ceremoniál. Všechny kmeny po celém světě to tak měly nezávisle na sobě.”

U toho vstal od stolu. Otočil se a ze stěny sundal luk.

“Ani zbraň nebyla považována za něco násilného. Spíš jako něco obřadního. I když praktičnost se třeba tomuto luku nedá zapřít.”

Otáčel luk s jedním šípem v ruce.

Odněkud z domu se ozval slabý rachot. Doktorka si ničeho nevšimla, ale sestra cukla hlavou. Muž se podíval na sestru a pak na chodbu.

“To je v pořádku,” řekl. “To je určitě sousedovic kočka. Potvůrka zlodějská, chodí mi šmejdit do sklepa. Hned jsem zpátky.”

Podíval se na luk, zasmál se, zamával lukem a řekl hlasem domorodce: “Dnes být hostina!”

Doktorka pokračovala v jídle a sestra zírala přímo před sebe.

Jakmile zašel za roh, úsměv zmizel z jeho rtů a on přidal do kroku. Šel rovnou do sklepa. Otevřel dveře a nasadil šíp do luku. Podržel si šíp na tětivě i s lukem jednou rukou, druhou rozsvítil světlo ve sklepě a zavřel za sebou dveře.

Když se předtím sestra ve sklepě snažila otevřít sklepní okénko ve snaze uniknout, utrhnula kliku a ta upadla na zem. Udělalo to rachot. Ztuhla a poslouchala. Slyšela, jak tam hovor ustal. V duchu zaklela a slezla dolů. Stála uprostřed sklepní místnosti a nehýbala se. Cvakla klika. Ona bezmyšlenkovitě, instinktivně otevřela dvířka té kovové věci a vlezla do malého prostoru před nádobí. Pomalu dovřela dvířka. Všechno udělala kupodivu bez jediného zvuku.

Muž obezřetně scházel jeden schod po druhém. Přikrčený a ostražitý jako šelma. Luk držel oběma rukama, připraven vystřelit. Zůstal stát uprostřed sklepní místnosti, rozhlížel se a poslouchal. Všiml si kliky od okna, ležící na zemi.

Sestra schoulená v malém prostůrku ani nedýchala. Hlavu měla mezi koleny a když se rozkoukala, všimla si, že vevnitř s ní není jen nádobí. Ležela tam ta nádoba z nemocnice, do které se ukládají biologické odpady. Zaostřila ještě víc a zjistila, že nádoba je prázdná. Skrz její matné plexisklo však ve tmě viděla za hromadou nádobí ještě něco jiného. Díky mnohaletému studiu medicíny, si během zlomku sekundy uvědomila, že se dívá na lidské kosti. Nekontrolovaně vyjekla.

Okamžitě přiskočil ke dvířkům a přibouchl je. Podíval se dovnitř a přes špinavé tlusté sklo spatřil její vyděšený obličej. Otevřela ústa a vypadalo, jako kdyby začala křičet, jenže vůbec nic nebylo slyšet.

Vrátil se ke stolu. Doktorka vytírala talíř poslední brokoličkou a sestra seděla úplně stejně, jako když odešel. Viděl, jak v ruce, kterou má spuštěnou dolů, drží telefon.

“Ale notak. Podej mi to prosím. U stolu přeci nebudeš telefonovat.”

Natáhl ruku a naklonil hlavu na stranu. Sestra vystrašeně odevzdala svůj telefon. Sledovala, jestli s lukem uvidí i šíp. Byl tam, stále ho měl, nepoužil ho.

On se podíval na telefon a zjistil, že se pětkrát snažila dovolat druhé sestře, ale jinam nevolala. Očividně ho to potěšilo.

“Hlavní je dělat věci správně, děvčata,” řekl a s úsměvem se podíval nejdřív na sestru, a pak na doktorku.

Otočil se zpět na sestru. Bleskurychle natáhl tětivu se šípem a střelil ji přímo do oka. Šíp prorazil zadní stranu lebky a zapíchl se do vysokého dřevěného opěradla židle. Sestře spadla brada, vypadl jí jazyk stranou z úst, jedno oko se jí protočilo vzhůru a z toho druhého trčel šíp s červenou letkou. Zůstala chvíli sedět vzpřímeně, i když byla okamžitě mrtvá. Doktorka vyprskla jídlo. Potom sestra začala sjíždět po šípu a předklánět se dopředu. Její brada se u toho nepatrně třásla. Tento pohyb se definitivně zastavil až ve chvíli, kdy jí hlava sjela ze šípu a s hlukem tříštění porcelánu a hlasitého zadunění rozbila čelem talíř před sebou.

Otočil hlavu a podíval se na doktorku úplně jiným pohledem, než kdy doposud viděla. Jeho tvář vypadala jako nejčernější propast. Nehýbala se, nevěřila, že se to děje.

“Pojď se mnou,” řekl a položil luk na stůl, talíře zařinčely.

Sledoval ji, když odcházel z místnosti. Vstala a šla za ním, paralyzovaná a omámená.

Otevřel těžké dveře do sklepa a znovu se na ni otočil. Stála na začátku chodby. On šel první. Po schodech kráčel pomalu a poslouchal, jestli jde za ním. Ona opravdu šla. Ve sklepě se ozývalo tlumené bouchání pěstí na tlusté sklo. Počkal na ni dole. Když konečně přišla, ukázal prstem na jednu ze skříní.

“Převlékni se. Vezmi si ty červené šaty.”

Jako duše zbavená, jako robot se odebrala ke skříni a začala se převlékat. Jediné, co rušilo intimní chvíli, kdy sledoval, jak se drsná doktorka pomalu a neobratně převléká na jeho pokyn, bylo neustávající tlumené bouchání. Ani známka po svůdnosti, jen tiché napětí. Sledoval dokonalou metamorfózu a fascinován hlasitě dýchal. Rozvázal si motýlka a nechal ho viset kolem krku.

Když se doktorka převlékla, postavila se na bosé nohy a napřímila se.

“Pojď sem,” přikázal. Ona se pomalu přišourala k němu. Zíral jí do očí. Ona do jeho. Zdálo se, že spolu na určité úrovni komunikují. Nebyla však ve stavu, kdy by mohla věci pojmenovat. Jediné, co se dalo vědět, se právě odehrávalo někde mimo ni. Chápala to, ale nedokázala to pojmenovat. Věděla, že je to to jediné, co existuje a podvolila se tomu.

Napřáhl jednu ruku do vzduchu, dlaní nahoru. Podívala se na ni. Druhou rukou ji chytil kolem boku. U toho se jí stále díval zpříma do očí. Pohlédla mu zpátky do očí, odevzdala mu své ruce a jen tak stáli. Jejich hudbou bylo bubnování pěstí a jejich tancem byla krev v žilách.

“Vidíš ten červený knoflík?” zeptal se po chvíli a ukázal prstem na zdroj jediného zvuku ve sklepě.

Kývla.

“Zmáčkni ho,” řekl rozhodně a pustil její ruce.

Pomalu se, bez pokusu o jakýkoliv odpor, připloužila ke stroji a dívala se dovnitř na bouchající pěsti o sklo.

“Zmáčkni ho!” rozkázal, až sebou trhla. Ruka jí vyletěla sama od sebe a přistála na tlačítku s nápisem LISOVÁNÍ.

Ve stroji zarachotilo a ten začal pracovat. Očima zavřenýma dokořán sledovala, jak sklo dvířek získalo barvu jejích nových, krásných šatů.