04.03.17

Hvězdný prach v očích mých

Jdu domů. Je krásná, čerstvá, jasná noc. Vzduch voní.

Stojím před domem a mám zakloněnou hlavu. Zírám na hvězdy a vychutnávám si fascinaci. K tomu jí ještě vyživuji svými myšlenkami a představami. Jsem absolutní neznalec astrofyziky a kosmologie a mé představy podle toho také vypadají.

Jak to teda je?
Nejprve je mračno různých plynů a prachu, které se vzalo bůhvíkde. 


Jen tak si je, dokud se nezdrcne. Na svědomí to má vzájemná přitažlivost.


Hrudky této substance se na sebe tlačí čím dál víc, dokud jedné z nich nedojde trpělivost a nevybuchne. To pak jde ráz na ráz a začne pěkná mela. Vznikne hvězda.


Při výbuchu odhodí těžké prvky, protože ty špatně hoří, ale dobře letí. Házelo by se vám lépe kamenem nebo balónkem hélia?


Tyto těžké kusy se někde poblíž také zdrcnou. Naplácají se jeden na druhý, jako se ve školce uklízí modelína.


Na kosmickém hrnčířském kole se z nich ve vzduchoprázdnu vytvoří kuličky.


Hvězda mezitím hoří, spaluje lehké prvky na těžší a vesele si svítí na světy kolem. 


Na kuličce si zatím vznikne, jen tak sám od sebe, pro nic za nic, život. Použije k tomu materiál, co se válí všude kolem a teplo z hvězdy. 


Nakonec hvězda bouchne a všechny zabije, protože se sama zadusí vlastním popelem. Blafne a rozcupuje všechno na hadry a hadrony, všechno rozpráší na prach... Ahá, tak tady se vzalo to mračno! Je to zřejmě pořád dokola.

Když takhle koukám a přemýšlím, tak si uvědomuji, kdo se to vlastně kouká. Hvězdný prach, předělaný na oči. 

Hvězda se dívá sama na sebe a myslí si, že ví, o co jde.




Žádné komentáře: