Zúčtování

Zúčtování

Byli jsme už na dohled od německé radiostanice. Kryl nás pouze příkop blátivé cesty kterou jsme se plazili. Napočítal jsem jednoho strážného na hlídce, dva odpočívající vojáky, dva členy posádky tanku Panter stojícího opodál a jednoho vojáka obsluhujícího radiostanici. Radiostanice byla vlastně jen přívěs s rádiovou technikou a vysokou anténou. Okolo ní a ještě jedné maskovací sítě se stolem a nějakým nábytkem byl ostnatý drát natáhnutý na protitankových zátarasech. Tank stál vně tohoto plotu. Celá rádio-základna stála na mírném kopečku a nízké skalce.
Mého spolubojovníka Srž. Benneta jsem nechal v jedné větší prohlubni vedle keře a sám jsem se vydal obsadit německý tank. Plazil jsem se po cestě a když se setkala s kopcem, respektive s kolmou skalkou, tak jsem pokračoval nepovšimnut dál okolo základny.
Nyní jsem byl já, tank, rádio-základna a Srž. Bennet v jedné linii. Zespodu jsem už viděl tank. Zde také končila skalka a začínala obyčejná travnatá nakloněná zem. Vyškrábal jsem se za tank, přiklekl si a vyndal samopal Sten. Když jsem se ho chystal odjistit, všiml jsem si dalšího vojáka, který hlídal na druhé straně. Z mé bývalé pozice na cestě jsem ho samozřejmě neviděl. Počkal jsem až dorazí na místo odkud je mne špatně vidět. Odjistil jsem, vyskočil zpoza tanku a dvěmi dávkami jsem postřílel poflakující se posádku tanku. Odteď to byla hra o sekundy. Naskočil jsem do tanku. Rovnou na místo řidiče. Odtamtud je jen jeden způsob jak zabít nepřítele. Rozjel se z kopce směrem od základny na zmateného strážce, který zapomněl jak se používá mozek. Prostě jen stál a dal si jen ruku před obličej. Přejel jsem ho. Na mrtvole zmateného strážce jsem se otočil a jel zpět do základny. Srž. Bennet stále čekal na svém bezpečném místě a kryl druhou stranu údolí, kam jsme měli také namířeno. V Panterovi jsem byl skoro nezranitelný. Vyjel jsem po kopci k základně, kde se velice půvabně seřadili němci tak, že jsem jen zastavil, přeskočil ke kulometu v tanku a postřílel je jak kačeny na střelnici.
Přijel jsem k Srž. Bennetovi, ten naskočil do tanku a jeli jsme k asi 500 m vzdálené malé posádce s jedním protiletadlovým dělem a jedním kulometem MG42, kterými do nás marně bušili, dokud je Srž. Bennet neumlčel kanónem. Toto také nebyl problém. Celou posádku tvořily tyto dvě těžší zbraně, tři velké stany pro vojsko, nějaké protitankové zátarasy a asi patnáct vojáků. S posádkou jsme byli za deset minut hotoví.
Ale to také nebyl cíl naší cesty. Cíl naší cesty byl vidět vpravo na kopci. Byl to bunkr. Železobetonové opevnění, obehnané protitankovými zátarasy, ostnatým drátem, příkopem a tankovými minami. Postříleli jsme z Panterova kulometu a kanónu viditelný odpor a vydali se pěšky mezi tankovými minami směrem k bunkru. Kryli jsme se za tankové zátarasy stejně jako spojenci ve vylodění v Normandii. Využili jsme taky mělce vykopaného příkopu. Obrana bunkru se snažila, ale neměla šanci. Zvlášť potom, co jsme každý do jednoho okénka hodili granát. Vtrhli jsme do bunkru. To už jsem měl mozek nasycený adrenalinem. Jednou ranou jsem popravil obsluhu kulometu ve vchodu do bunkru. Dál to šlo jako po másle. S použitím granátů vypůjčených od mrtvých nepřátel jsme se dostávali pořád hlouběji do bunkru.
Byli jsme už v podzemním zařízení se skladem munice a kasárnami. Když jsme procházeli jedním ze skladů, tak na mě spadl jeden z panzerfaustů, protože jsem nechtěně strčil do police na které ležel. Spadl jsem na kolena. Srž. Bennet mi nestihl přijít na pomoc, protože byl ještě na schodech. Hned jak jsem spadl, tak do místnosti vtrhl jeden němec s útočnou puškou MP44, jako kdyby věděl že jsem bezmocný a zasáhl hned první ranou mě, Mjr. Hirshe do tváře a já se svalil bezvládně na zem. Byl jsem mrtev. Srž. Bennet s prvním krokem do místnosti věděl co se stalo. Mého vraha ihned popravil dávkou do hrudi. Přiběhl ke mně, ale bylo jasné, že to mám za sebou. Zahodil svojí M1 Carabinu a vzal si německou MP44 a čtyři zásobníky.
Pokračoval dál do bunkru. Zuřivěji než kdy předtím. Jeden voják se mu dokonce vzdal. Soud byl okamžitý. Smrt. Dostal se do poslední místnosti v bunkru. Do kanceláře oficíra. Nacistický důstojník vstal s leknutím od stolu a začal něco drmolit německy. K Srž. Bennetovi to bylo jako když na něj mluví z velké dálky. Bez dalšího rozmýšlení mu vypálil kulometem do břicha díru. Odložil zbraň stranou a prohledal mrtvolu s kouřícím otvorem pod hrudníkem. Našel co hledal. Držel v ruce důvod, proč tu byli. Měl v ruce dokumenty, pro které jsem položil život.
Pomalým tempem opouštěl bunkr. Cestou si vzal svoji karabinu a před východem si sundal helmu, protože mu příšerně třeštila hlava. Vyšel ze dveří bunkru když spatřil dobrých dvacet ruských vojáků a jeden, pravděpodobně důstojník, na něj volal z džípu rusky. Říkal něco, co mohlo znamenat, že chtějí ty dokumenty. Že jsou jejich, že jim patří. Jestli jim je odevzdáme, tak nás prý nechají jít. Ze dveří bunkru na něj zařval „Na to zapomeň!“ a vlezl si ke kulometu na obranu hlavního vchodu. Tři čtvrtiny vojáků se pokusilo dostat dovnitř. Tři čtvrtě jich tedy padlo pod palbou kulometu. Vzadu si všimnul, že přijíždí i ruský tank. Takové milé zpestření. Ihned začal ostřelovat bunkr. Ten se také pěkně otřásal. Uskočil od kulometu a utíkal směrem k rozbitým rozhledným kopulím, ale jedna neměla žebřík a druhá byla ustřelená. Opřel se o stůl a zapojil myšlení. Rozběhl se zpátky do uzamčené místnosti, která měla nyní díky kanonádě rozbité dveře. Našel tam německou pušku Karabiner s optikou. Nabil plný zásobník a vylezl do té rozbité kopule. Lehl si na střechu a odstřelil všechny ostatní pěší jednotky, které se pokoušely o nejrozmanitější sabotérské akce typu přelézání ostnatého drátu, hod granátů či střelba do zad. Když byl hotov s posledním pěšákem, obrátil svou pozornost k ruskému tanku. Ten netrpělivě čekal co se bude dít. Srž. Bennet zaměřil tank v dalekohledu pušky. Posádka tanku se jistě cítila bezpečně. Jenže zapomněla na své velice nebezpečně umístěné palivové nádrže na bocích tanku. Jedinou a poslední ranou zasáhl nádrž, ta se vznítila a útroby tanku zachvátily plameny. Podobný jev probíhal i v seržantově hlavě, tak nechal ať posádka vyskáče a pokojně uhoří.
Když se probudil, byla už tma. Ležel stále na střeše a v ruce německou ostřelovačku. Cítil spáleninu. Zvedl se, slezl dolů, nasedl do ruského džípu a odjel na místo odletu. Letěl domů.

Jaroslav Dubánek (16 let)
2006