O Dehtové Babičce

Povídka č.0 – Nastínění


Předtím, než se začtete do samotných povídek o Dehtové Babičce, musíte vědět několik věcí, které následují hned po upozornění. Nebo spíše po varování: Každý kdo má slabé srdce, žaludek nebo řitní svěrač ihned tuto knihu odloží, ponoří na 24 hodin do studené vody a potom zakope alespoň 50 cm do země. Není zde šetřeno vulgarismy, perverznostmi, černým, resp. brutálním humorem ani vý(s)měšky. Tento nový literární směr jsem nazval ultranaturalismus.
Dehtová Babička je legenda. Každý obyvatel spodiny ji zná. Dehtovou Babičkou vyhrožovali maminky svým dětem ve spodině, jenž zlobily trochu jinačím způsobem než mládež z povrchu. Dnešní mládež sprejuje vlaky, kouří omamné byliny nebo plive žvýkačky na chodníky. Takzvané „děti“ ze spodiny si navzájem podřezávají prarodiče jejich otevřenými zlomeninami, napichují se na kůly nebo obyvatelům spodiny ve spánku voperovávají pod pokožku jejich vlastní výkaly. Lidé ve spodině jsou úplně jiní než ti na povrchu, ale bez problému se dokáží infiltrovat do civilizace jako bezdomovci, tuláci nebo přerostlý hmyz. Spodina se nachází úplně všude. Prolíná se s civilizovaným světem na povrchu. Ať se podíváte kamkoli, je tam vždy něco ze spodiny. Avšak největší koncentrace je v chudých oblastech. Civilizovaní lidé, kteří tam žijí, a nemají prostředky na odstěhování, jsou terorizováni strachem z příšerností jako jsou mrtvoly zvracející bahno, nebo maso z těla si rvoucí zkroucené kreatury. Zde se ale také na povrch dostávají úryvky legend o Dehtové Babičce, které jsem složil, doplnil a publikoval.
Samotná Dehtová Babička se narodila přibližně kolem roku 1903 na území tehdejšího Rumunska. V průběhu života procestovala takřka celý svět, kam ji jen kanalizace a mor zanesly. Na svých cestách zabila stovky lidí tím nejbrutálnějším způsobem. Dnes by měla teoreticky žít na území střední Evropy. Zjistila totiž, že jsou tu pro ni příznivé podmínky. Zevnějšek Dehtové Babičky se jen velmi těžko popisuje, protože často prochází transformacemi, deformacemi a mutacemi. Většinou má mnoho drápů a trnů, její pleť je slizká a lepkavá. Vzácně má jen dvě ruce a nohy. Zanechává za sebou stopu odporného vlhkého materiálu, který má vůni ne nepodobnou čpavku. Na ulici ji ale asi poznáte, protože něco takového se vidí jen velmi zřídka. Vlastně jen málo lidí přežilo ve zdraví setkání s Dehtovou Babičkou.

Povídka č.1 – Krém na boty

 
Bylo jasné zimní ráno. Dehtová Babička tak usoudila podle tajících rampouchů na objímce odpadní roury. Po probuzení bývá tak hodinku minimálně ještě v hnízdě a přizpůsobuje se reálnému světu. Ve spánku ovládá mentálním obloukem noční lovce a ti jí chytají drobné hlodavce aby měla ráno připravenou snídani. Tepelnou úpravu pokrmu považuje za zbytečnou ztrátu času a po posnídání 50ti malých napůl živých chlupatých tvorečků se jde věnovat svým záležitostem. Z lebky medvěda si udělala takový deníček, kam si drápy zapisuje své povinnosti. Dnes musí sehnat nějaký kvalitní krém na boty. Ne že by nějaké boty měla, to je nesmysl. Potřebuje pouze vymalovat v koupelně.
A tak tedy vyrazila ven. Plazivě lepkavým krokem si to šinula v uličkách maloměstečka ve východních Čechách. Takhle brzo ráno jsou v ulicích pouze důchodci a ti jsou už tak otrlí, že si vůbec nevšimnou něčeho tak zvláštního, jako je Dehtová Babička. Vůbec netušila kde ve městě jsou nějaké obchody s obuví, ale jsou tu ještě jiné způsoby získání různých věcí. Hned po vyvrhnutí žaludku velryby jí napadlo, že může vyrabovat nějaké domy. Rozhlédla se na všechny strany aniž by se při tom jakkoliv pootočila a přeskočila nejbližší plot. Podle jejího očekávání tam byl pes. Velký černý německý ovčák s pobitým obojkem a pěnou u huby. Nestačil na ni ani vyštěknout a měl horní čelist od dolní dál než kdo kdy viděl. Aby zbytečně mrtvé tělo nebudilo pozornost, hodila ho do míchačky na maltu. Odešla ke dveřím, rozběhla se a proskočila zdí. Skončila v dětském pokoji. Na dětském lůžku. A ne zrovna prázdném. Před několika vteřinami tam leželo dítě. Teď tam je Dehtová Babička válející se v sutinách ze zdi, třískách z postýlky a tkáních z dítěte. Jestli to byla dívka nebo chlapec teď určíte už jen velice těžko. Teď by to nepoznal ani zkušený patolog. Po přesunu do obývacího pokoje svázala oba rodiče jejich vlastními končetinami. Celá operace zněla jako když šlapete v rozsypaných cornflacích. Pak zamířila ke svému cíli, k botníku. Byla to spořádaná rodina, takže krém na boty byl tam, kde měl. A nejen to! Na botníku ležela motorová pila, která každého bezcitného vraha zláká. Dehtová Babička samozřejmě není výjimkou, a tak ji popadla za čepel a zatloukla svázané rodiče do podlahy. Tedy spíš je rozetřela.
S krémem a motorovkou byla více než spokojená, tak bylo načase vyrazit k domovu. Bez větších potíží se dostala až do svého bydla kde rychlým škrtem po medvědí lebce zakončila dnešní úkol. Motorovou pilu hodila do kouta, kde spal polní křeček. Otevřela krém, ze zad vyškubla trs štětin, namočila je do krému a odešla do koupelny.
 

Povídka č. 2 - Svědci Jehovovy

 
Byl to výjimečný den. Ze začátku tak sice nevypadal, ale Dehtová Babička se v tento den něco naučila. A nebylo to jen tak něco, naučila se získat si lidskou důvěru.
V poledne se tradičně vyhřívala zavěšená úponami na pouliční lampě a lepkavým chapadlem s kostěným zahnutým drápem sem tam odchytla nějaké to dítko, rozervala ho vedví a vypila jako kokosový ořech. Najednou ji zaujala dvojice nějakých lidí, vkusně oblečených, jak chodí od domu k domu. Někde je hlasitě vyprovodí, jinde si je soucitně vyslechnou a rychle se rozloučí. Pak ji napadla geniální myšlenka! Navzájem jim protáhnout hlavy ústy a pověsit je na strom jako lůj pro sýkorky. A hned po tom další, ale méně zábavná. Vzít si jejich oblečky a zkusit to taky, schválně jak budou lidi reagovat na její vystupování.
Seskočila z lampy a při dopadu to udělalo zvuk, jako když se o silnici rozstříkne pytel na odpadky naplněný smetanou. Když doběhla k těm dvěma lidem, zarazila se. Z jejich myšlení vyzařovalo něco zvláštního, něco co u lidí není obvyklé. Dehtová Babička stála kus od nich, zírala na ně a snažila se rozpoznat co jsou zač. Neúspěšně. Ještě před tím, než z nich udělala zobání pro ptáky, z jednoho strhla oblečení i s končetinami. Výhoda Dehtové Babičky je, že má tělo formovatelnější než chobotnice. A klidně si kus z něj může odložit, aniž by ji to nějak výrazně ovlivnilo. Nalila se do kalhot a do saka, zběžným úsilím zkusila své tělo zformovat do přibližné podoby člověka a vydala se k nejbližšímu domu, ke kterému směřovali ti dva cizinci.
Kožovitým výčnělkem, napodobujícím ruku nějakého malomocného řidiče kamiónu se všemi možnými kožními chorobami dvakrát udeřila do dveří. Snažila se opatrně aby je neroztříštila. Pouze se trošku vyklonily z pantů. Otevřela stará šedivá paní. Měla brýle tvarem a sílou připomínající Hubbleův teleskop. Zeptala se kdo je tam. Dehtová Babička se pokusila napodobit tok myšlenek pochycený od těch cizinců a z jednoho tělního otvoru se ozvala věta: „Nechcete si promluvit o Ježíši Kristu?“. Paní chvíli přemýšlela a pak řekla že ano a ať jde dál. Dehtová Babička byla velice spokojená. Jenže dále už to nefungovalo. Ať se snažila jak chtěla, nic se už neozvalo. Vzteky popadla starou, vetchou paní, naplnila jejím tělem plynový sporák a ten rozdupala na haldu trubek, plechů a masa.
Když rozčileně vyšla z domu, stále ještě v černých ukradených šatech, zjistila že venku je nějak příliš mnoho lidí. A všichni se dívají přímo na ní a všichni hlavně vypadají jako ti dva cizinci. Z davu vystoupil jeden, jehož myšlenky byly nejpronikavější. Řekl: „Jsme tu kvůli vám. Zachytili jsme vaši snahu o imitaci nás, Svědků Jehovových. Jste pro nás zajímavým subjektem. Spodinu sledujeme už mnoho století a nikoho podobného jsme dosud neviděli. Pojďte, prosím, s námi.“ Dehtová Babička o Svědcích Jehovových už slyšela. Je tomu už opravdu mnoho let. Ale v paměti je ještě má. A vzpomínky to nejsou uklidňující. Svědci Jehovovi jsou nepřátelé spodiny, protože na jejích obyvatelích prováděli experimenty s tělem a myslí. Teď má šanci jim to všem oplatit. Takže dostala třetí geniální nápad tohoto dne. Půjde s nimi.
Nastoupila s nimi do nějakého dopravního prostředku. Podle čtyř kol by se předpokládalo že se bude pohybovat po zemi. Jenže se to vzneslo a letělo k nebi. Netrvalo to ani tři minuty, když dorazili k dominantě noční oblohy. K Měsíci. Letěli podél měsíční krajiny a najednou pod nimi prostě zmizela. Měsíc neměl druhou polovinu. Noční strana měsíce byla jakoby ukrojená a místo ní se na obrovské ploše rozkládalo gigantické město. Dehtová Babička se nestačila divit. Jen co uviděla nejvyšší, určitě hlavní budovu, věděla co udělá. Posádku raketového vozidla rozmělnila a vyhodila do prázdnoty. Kosmické vakuum způsobilo, že Dehtová Babička naplnila svým tělem celé vozidlo, jinak byla v pořádku.
Nějakým způsobem přiměla vozidlo aby zaparkovalo přímo do nejvyšší budovy do největšího okna, které naznačovalo že tam bude nejvyšší Svědek Jehovův. Taky že byl. Bez nějakého rozmýšlení přistoupila k velkému psacímu stolu, za nímž seděl muž s zelenkavýma očima a fialovou róbou. Důležité ale bylo na co myslel. Myslel na to, že je nejspíš pěkně v prdeli. Nic víc nestihl, protože ho Dehtová Babička chytila za všechny čtyři končetiny, zvedla do vzduchu, vrazila do něj zespod svůj speciální orgán s ostrým hrotem a dírkou, kterou do vůdce nepřiměřeným tlakem vehnala vzduch a on okamžitě explodoval. Pak se prudce otočila ke strážným, čímž její ostatní hroty nabraly rychlost zvuku a rozmetaly stráže po místnosti. Aby na to měla nějakou památku, ze zdi strhla trofej zabitého aliena, ulomila mu nohu, kyselinou upálila vůdci hlavu a vzala si ji domů.
Nikdy jsem nedobádal jak se tam potom dostala, ale vzhledem k tomu, že vakuum je pro Dehtovou Babičku stejně vyhovující jako atmosféra, tak tam klidně mohla vesmírem doplavat.

Povídka č. 3 - Hledání psa

 
Otevřela všechny oči a probudila se po krásném spánku. Včera byla ráda že ulehla, protože celý den vybírala pasti na zabloudivší lidi po lese. Před ústím své odpadní roury si stavěla útulnou budku pro svého osminohého miláčka. Nestavěla ji ze dřeva, nýbrž z rukou a nohou. A do čela budky pověsila navíc na ozdobu spodní čelist nějaké stařenky.
Krásný spánek se ale proměnil v hrozné probuzení. Pes byl pryč! Vzteky přetrhla blízko ležící torzo nějakého těla. Z domu si vzala motorovou pilu, cívku špagátu, prasečí nohu a vyrazila hledat psa. Cestou si naštvaně pod fousy mumlala, že zabije každýho, koho potká. Ne že by to normálně nedělala, ale teď k tomu má dokonce i důvod. Po chvíli došla k městu a hned na kraji spatřila otce jak vede dcerku do školky. Švihem se otočila, uřízla blízkou borovici a promáčkla s ní oba dva skrz plot. Je zvláštní že některé oblečení je pevnější než lidské tělo, protože na plotě zůstaly potrhané a kompletně zkrvavené šaty a pod nimi na druhé straně plotu zvláštní směs masa a drcených kostí. Pokračovala hlouběji do města. U malého parku se potkala s policejním autem. Jelikož stála uprostřed cesty, policejní auto bylo nuceno zastavit. Dehtová Babička na první pohled vypadá normálně. Ale první pohled trvá maximálně jednu sekundu, potom už se člověk soustředí na ty ostatní věci, co trčí z jejího těla. Policisté zaraženě, ale urychleně opustili vozidlo a schovali se za otevřené přední dveře, vytahujíce pistole. To už ale Dehtová Babička stála na střeše auta a omotávala jim hlavy špagátem. Utáhla je tak silně, že jim kůže z hlavy vystoupla centimetr přes špagát. Prudce škubla a hlavy odskočily od těl. Zůstaly jí na špagátu a tak si je přivázala k opasku.
Došla ke svému cíli, psímu útulku. Přes plot ke psům hodila hlavy na špagátu, do kterých se hned pustili všichni psi. Je to skutečně nepříjemný pohled, když tlupa psů zuřivě strhává maso z obličeje. Pak ten plot přelezla sama a přes dvůr došla k nejzadnější kleci. Byl tam její miláček. Přivázala ho na špagát.
Na cestě zpět jí zastavil majitel útulku. Spíš se o to pokusil. Dehtová Babička vytáhla prasečí nohu a hodila jí kopytem napřed po majiteli útulku. Noha se mu zapíchla přesně mezi oči a na druhé straně hlavy vykouklo kopyto. Ohnula se k nervóznímu psíkovi, odvázala mu obojek a šeptla chrčivým hlasem „přines“. Miláčkovi zajiskřily oči, na světle se blýskly všechny čtyři řady zubů, on z místa vyskočil a zakousl se panu majiteli do obličeje tak silně, že mu pukla lebka a z druhé strany hlavy se mu vyhrnul mozek. Pak už jen došli domů a Dehtová Babička si na své zvířátko bude dávat větší pozor.

Povídka č. 4 – Svátky

 
Byla zima, sněžilo. Dehtová Babička vylezla z úkrytu a podívala se na ze dvou lebek vyrobené přesýpací hodiny. Dnes byly vánoce. To bude chtít stromek, dárky a nějaký ohňostroj. Jídla má zásoby ve vykotlaném dubu. Vší silou vytrhla jiný vysoký strom i s kořenem ze země, zlomila ho vejpůl a zapíchla do země kořenem trčícím nahoru. Dál si potřebovala sehnat ozdoby. Rozběhla se do města. Jenže získala tak nekontrolovatelnou setrvačnost, že proběhla dvěma rodinnými domky, jedním obchodem a skončila v mrazícím boxu na jatkách. Později byla tato událost připisována ojedinělému zemětřesení. Když se vysoukala z jatek a setřela ze sebe zbytky budov a lidí kterými proběhla, byla hned naproti kluzišti.
Moc se jí chtělo na kluziště mezi lidi, jenže byla trochu nápadná. V první řadě proto, že sněhové vločky zápachem roztály dřív než na ní dopadly. Tak vztekle skočila na nejodlehlejší část kluziště a dřív než stačila dopadnout na led, roztál a ona skončila pod ledem. Jenže přesně to zamýšlela. Studená voda jejímu slizem obalenému tělu nijak nevadila, a nedostatek kyslíku už vůbec ne. Skrz led nad sebou spatřila bruslaře, rukou s ostrými drápy ho chytla za pánev tak, že palec byl zepředu mezi nohama a ostatní prsty na kříži. Stiskla a vtáhla ho pod vodu. Bruslař začínal být protivný svými úcuky když se jeho plíce naplňovaly ledovou vodou, tak ho chytila za každou nohu zvlášť a přetrhla na dvě poloviny. Vylezla z vody, spatřila pytláka jak chce nahodit udici do jejího vchodu do rybníka a ulomila mu hlavu.
Pokračovala do mateřské školy. Před bránou do školky byla odstavená dodávka bez kol. Hlavu pytláka a obě poloviny bruslaře hodila dovnitř a prošla plotem do školky. Všechny děti spinkaly po obědě a paní učitelky byly všechny pohromadě, což bylo ideální. Během několika sekund čtyři dospělé učitelky nacpala do dětského domečku do kterého se vejdou dvě malé děti a ještě se tlačí. Proto taky některé části paních učitelek upadly, protekly, nebo se staly součástí domečku. Zabít všechny děti se jí ale zdálo špatné. Přinejmenším proto, že jich bylo asi třicet. To by tady mohla být až do zítra, ale v tom dostala nápad. Vylezla na komín budovy a skočila skrz střechu dolů nejprudčeji jak mohla. Otřesem všechny děti vyletěly do vzduchu a nárazem do stropu všechny umřely. I když tři na stropě zůstaly a dvě v něm zmizely, pořád jich bylo dost.
Vyrazila i s dodávkou naplněnou dětmi zpět do lesa. Doma si nechala auto s nákupem, ale ještě měla jednu věc zařídit. Na sever ležel rozlehlý muniční sklad. Prošla elektrickým plotem a ostnatým drátem, který ji trochu učesal srstnaté části těla a zastavila se na parkovišti. Vedle jednoho skladu byly na paletách naložené hlavice, vzala je a hodila do poblíž stojící tatrovky. Tu popadla a vyhodila do vzduchu tak silně, až se její klepetové nohy zapíchly půl metru do vozovky. Šla zpátky domů.
Doma si ozdobila stromeček, nebo spíš kořen. Napíchala na něj děti a na vrchol kořena nabodla dodávku. Z brlohu vytáhla kůži co se z ní v noci loupe, zabalila do ní zvlášť půlky bruslaře a dala pod stromek. Do pytlákovy hlavy zabodla kámen a pokusila se ho zapálit, jenže to opravdu nešlo, takže to nechala být a hlavu roztřískala o strom. Když se posadila k večeři, tatrovka dopadla a dehtová babička se poprvé v tomto roce usmála. Ohnivý sloup dosáhl úrovně mraků, v okolí pěti kilometrů roztál sníh, tlaková vlna pokácela několik stromů a vzbudil se domácí mazlíček Dehtové Babičky. S nadšeným chrčením přiběhl div nepovalil stromek a babičku a hned se vrhl k nadílce. Rozbalil své dárky a radostně je žvýkal. Babička ho preventivně praštila kamenem za krk a pokračovala v hostině.

Povídka č. 5 – Vnitřní svět

 
Byl normální pracovní den, kdy si já, lesklý černý hovnivál, válel svojí kuličku napříč širým světem. Nedělám to proto, že by to bylo nějak extrémně výnosné. Dělám to ze stejného důvodu, z jakého chudý umělec stále maluje obrazy, nebo sochař sochá, i když už nemá pořádně z čeho. Dělám to z vášně a z čiré radosti z odvedené práce. Při vědomí, že na světě po mě zůstane nějaký odkaz, je mi překrásně na duši. To by se mi ovšem nesměla stát ta strašná věc, která radost z práce obrátila v peklo.
Stalo se to, když jsem převaloval voňavoučké, úhledně kulaté malé umělecké dílo podél spadlé větve. Uslyšel jsem hrom a o necelý okamžik později se nademnou vypínala k nebi nejneuvěřitelnější věc, jakou kdy moje očka spatřila. Byla to hora, ale pulzovala, pohybovala se a vydávala hluk jako můj dodavatel materiálu při práci. V tom se kolem mě začal stín příšerně rychle rozšiřovat a prapodivný hrůzostrašný zubatý vršek hory se kolem mě zabořil do země. Já jsem byl se zeminou i svojí kuličkou nasát do odporné jámy, která zdánlivě neměla konce. Po chvíli letu jsem přistál na kluzské, vlhké, měkké a teplé podlaze a než jsem se stačil rozkoukat, zasypala mě hrouda hlíny. Když jsem se vyhrabal, zjistil jsem, že jsem v jakési jeskyni s pohyblivými stěnami, na kulatém ostrůvku, uprostřed jezera smradlavé kyseliny.
Přesto, že moje vyhlídky na osvobození byly mizivé a já si toho byl plně vědom, zvídavý duch ve mě nezakrněl a já začal zkoumat kde to vlastně jsem. Ostrůvek, který mě zachránil před rozleptáním, měl kulatý tvar a nepříliš pevný povrch. Měl na straně napůl ponořené dva důlky. Na něčem podobném jsem měl v mládí brigádu se strýcem, a on mi vyprávěl, že to je hlavní kost Dvoupůláků. Ale tato byla o dost menší, nejspíš patřila ještě larvě. Tok myšlenek přerušil tvor, jenž vylezl z jednoho z důlků. Byl to menší mlok, ale byl celý bílý, na krku s červenými žábrami a bez očí. Zděšením jsem se ani nehnul, proto si mě nejspíš nevšiml. Plazivými a hbitými pohyby očenichával povrch ostrůvku a směřoval ke mě. Přesto jsem nehl ani tykadlem. Špičkou svého nosu narazil na mé tělo a naprosto zkameněl. Já jsem se nehýbal taktéž. Takto jsme byli pár chvil a mě se začínala zmocňovat panika. Najednou se protrhla stěna a směrem k nám se řítila hlava obří tasemnice, podobnou jsem v životě neviděl. Byla velká alespoň desetkrát víc než-li já, a to mluvím jen o hlavě. Tělo, poseté bodci a šlahouny prořezávalo stěnu jeskyně jako máslo. Já uskočil, hlava mě těsně minula, ale přesně trefila slepého mloka a i s ním s příšerným hlukem zajela do kyseliny. Já se zděšením vyskočil na nohy, díra ve stěně se začala stahovat a já jí na poslední chvíli proskočil.
Na druhé straně mě zachytil zhluk zelenomodrých vláken. Visel jsem nad propastí, kde se na dně občas něco hnulo nebo zablesklo. Já se začal soukat ven, když v tom se v okolí něco změnilo. Nebylo to vidět, nýbrž cítit. Pokoušel jsem se vyprošťovat mnohem rychleji. Začal foukat vítr. Vedle mě pomalu zesiloval zvláštní rachot, ale ve tmě jsem nic neviděl, a ani jsem nechtěl. Byl jsem skoro venku, když se vedle mě zhmotnil obrovský vzdušný vír. Pevně jsem se chytil vláken. Nohy mám od válení těžkých kuliček dost silné, takže jsem se udržel, když se ke mě vír přiblížil, až jsem byl vodorovně. Stále slaběji, ale udržel jsem se a stěna víru mnou prošla. Byl jsem uprostřed víru, kde následoval nečekaný okamžik. Vevnitř tornáda nebyl žádný vítr, já klesl s vlákny dolů, to moje nohy nečekaly a povolily. Já padal vírem a zdálo se to jako sen. Byla větší a větší tma. To jsem zavíral oči, čekajíce smrtelný náraz.
Probral jsem se pod hladinou. Plaval jsem tam, kde jsem myslel že je vzduch. Vynořil jsem se uprostřed močálů s fialovými houbami. Ty houby mě strašně zaujaly, protože jejich výtrusníky zářily modrou barvou. Takže jsem plaval ke břehu s jednou takovou houbou. Ležel jsem a přehrával vzpomínky. Kolem mě jsem slyšel jemné šustění, jemuž jsem vyčerpáním nevěnoval pozornost. Náhle se ale šustění změnilo ve zvláštní řev a to už jsem se samozřejmě zvedl. Okolo mě byli tvorové, jaké jsem nikdy předtím nespatřil. Jaké nejspíš nikdo předtím nespatřil. Měli tvar jako hruška položená na bok a na užším konci byla bezzubá ústa. Pohybovaly se po třech nohách, ve předu dvě úzké a vzadu jedna velká, silná. Jeden z tvorů na mě zařval jazykem, kterému jsem kupodivu docela rozuměl.
„Kdo seš a co tu chceš?“
„Jsem doktor Okrajol Lejnoštuk. Nevím proč jsem tu, válel jsem kuličku v lese a najednou jsem tady, co je to za místo?“
Tvorové se na sebe podívali, prohodili nějaká tichá slova a ten hlavní na mě zase křikl.
„Jsi v nitru Dehtové Babičky. Ty jsi ten co válí z hoven kuličky?“
„Ano, to je náplní mojí práce, jak to víte?“
Opět prohodili několik slov, nyní veseleji a hlasitěji. Hlavní na mě promluvil stejně hlasitě jako předtím, ale klidněji.
„Jsi přesně ten, kterého jsme čekali, v kterého jsme doufali. Náš svět postihla Velká Průjmová Kletba, dle věštby ty jsi ten, co ji zažehná!“
Všichni se jako na povel uklonili a já zůstal jen nevěřícně koukat.
„O čem to mluvíte? Jste první inteligentní bytosti co jsem tady potkal...“
„Zde jsme jediné bytosti rozumné, včetně Dehtové Babičky samotné. Pojď za mnou, honem, ukážu ti ten náš problém.“
Zavedli mě k údolí, které bylo zalito zvláštní hmotou, vytékající z obrovské roury, tyčící se uprostřed. Na konci údolí byla tmavá jeskyně, ze které byl cítit čerstvý vzduch. Z hmoty koukaly střechy domečků a já jsem pochopil jejich potíže.
„Zde bývaly naše domy, však roura vypouští smradlavé pohromy.“
Stačilo nasát vzduch a věděl jsem o co se jedná.
„Když vám pomůžu, dostanete mě odsud ven?“
„Až to poznáš lépe zde, nebudeš chtít být v nudném lese zpět. Tak pravilo proroctví starších, ty zůstat budeš chtít u lidí našich. Přesto volná cesta zde je, skrz jeskyni škvíra ven zeje.“
Zakroutil jsem hlavou a pustil se do díla. Ukazoval jsem jim jak pomocí slin zpracovávat hutnou hmotu a zacpávat s ní díru v rouře.
Strávili jsme válením, ukládáním a zpevňováním několik dní, během kterých jsem poznal, že život je zde opravdu skvělý. Je zde teplo, nyní už i výborné bydlení, přátelské obyvatelstvo a hlavně nekonečný zdroj materiálu k práci. To bylo moje největší lákadlo, jelikož dnes se venku hovnivál stěží uživí, lesy mizí, zvířata taky a nemá mi kdo dodávat surovinu. Samozřejmě jsem tu ale zůstal hlavně kvůli Vám, moji malí drobečkové, abych vám mohl vyprávět, jaké jsem zažil dobrodružství, jak jsem se k Vám dostal a jak jsme společně s Vašimi rodiči zažehnali Velkou Průjmovou Kletbu. Tak teď už ale zhasnout a spát, zítra jdete do školy.

Jaroslav Dubánek (16 let)
2006

Žádné komentáře: