Proč jsem odešel

PROČ JSEM ODEŠEL 

V následujícím textu shrnu všechny důležité myšlenky, jež vedly k mému odchodu z města/moderního světa/babylonu.

(Zkrácená verze pro ty, co nejsou schopni to přečíst celé: Protože jsem se tak rozhodl na základě svého uvědomění, že nepatřím do této společnosti.)

Měl jsem skvělou práci - dobře placené místo redaktora internetového magazínu. Měl jsem luxusní byt, skoro zadarmo, v klidné části města s naprosto úchvatným výhledem. Mám talent na DJing a měl jsem šanci prorazit. To všechno teď dávám pryč.

Chci se oprostit od lži, ve které většina lidí žije. Není to však útěk, není to ani „otočení se zády“, není to akt znechucení, není to ani dočasné „vyblbnutí se“. Je to prostě jen vědomá změna životního stylu. To slovíčko vědomá je důležité. Ta „lež“, o které jsem psal, je něco, co každý prožíváte den co den, měsíc co měsíc, rok co rok. Jde o jakousi hru, kterou hrajete a nevíte o tom, že jí hrajete. Já jsem si uvědomil, že jí hraju a taky jsem si uvědomil, že mě už nebaví jí dále hrát. Ta hra spočívá v tom, že někdo je víc a někdo míň, někdo je zákonodárce a někdo je póvl, někdo je zákazník a někdo je obchodník, někdo je policista a někdo je kriminálník, někdo je bohatý a někdo chudý, někdo je zlý a někdo je hodný, někdo je chytrý a někdo je hloupý, někdo je zdravý a někdo je nemocný a mohl bych pokračovat, ale to by nikoho z nás nebavilo. V podstatě pokračujeme v tom, co dřív byl poddaný a šlechtic, co dřív byl otrok a král, jen se tomu jinak říká a je to přijímané jako normální.  Kdysi dávno se začala hrát hra a zůstaly stejné role, jen se změnily okolnosti a navíc k tomu všichni zapomněli, že hrají hru. Takže věří, že se stali svojí rolí. To je pravda, kterou vidím já. Sice nejsem sám, ale je nás málo, kteří to chápou. Nelíbí se mi následky té lži, ale to je svět ve kterém jsem se narodil a jsem šťastný, že jsem ho mohl poznat a projít si tu stezku odvahy. Těmi následky mám na mysli všechny negativní aspekty dnešní společnosti o kterých všichni ví, usilovně pracují na jejich odstranění, ale nějak se to pořád nedaří. To proto, že se je snaží řešit v rámci té hry. Alternativní přemýšlení je stále tabu anebo terčem posměchu.

Průsery dnešního „civilizovaného“ světa jsou často zároveň i jejich důvodem. Ve školách se učí sračky, které už třeba dvacet let neplatí. Děti jsou násilím nuceny biflovat se nesmysly. Známkovací systém je zvrácenost, podkopávající dětskou přirozenou chuť po znalostech a především jejich sebeúctu. Šikana na školách je přehlížena. Především ta psychická. Proč se dospělí nevzdělávají i jinak, než při honbě za kariérou? Proč se dnes děti dělají jen „omylem“? „Hups, jsem těhotná. Stane se. Tak se teda aspoň vezmeme, ne?“ Generace právě teď vzniká na základě ožralé šukačky na záchodcích diskotéky. Rodiče se dětem nevěnují, mají je jen jako okrasu, omyl, zábavu nebo kompenzaci. Násilím nutí do činnosti, do učení, do jídla, do spánku, do všeho. Nekomunikují s ním. Pak z něj vyroste ochočený jedinec, uzavřený do hry, které je učen od samého počátku. Rodiče si však myslí, že činí správně, vždyť jejich rodiče to dělali taky, vždyť ostatní to dělají taky. Proč matka řve na dítě ať je zticha, když pláče? Já když to vidím, tak mám chuť brečet za to dítě. Proč rodiče trestají děti? Aby děti věděly, že se to nesmí a že když to udělají znova, tak budou znova potrestány. Jenže to si rodiče neuvědomují, že DĚTI JSOU ZRCADLEM SVÝCH RODIČŮ a dělají jen to co vidí okolo sebe. Fyzické tresty. Prahistorický pohled na výchovu říká, že když se dítě málo tříská, tak z něj nic nevyroste. Ono totiž bude dělat to, co vidí kolem sebe, takže z něj bude jen další panák v hospodě. Proč si rodiče na dětech vylévají zlost a přitom souhlasí s tvrzením, že jsou pro ně to nejdražší? To co teď vyroste za děti, bude v příštích letech utvářet společnost. Děti jsou takové, jaké je vytvoříme my, dnešní společnost. Ne jaké bysme chtěli, aby byli, ať už je vychováváme jakkoli. Takže pokud chceme změnu, musíme s ní začít uvnitř nás samotných a to určitě ještě mnohokrát zopakuji.

Peníze je snad polovina ze všeho, co je na této planetě špatné a zvrácené. Jako to platí u všeho na světě, na počátku to byl skvělý nápad. Stejně jako socialismus, stejně jako demokracie, stejně jako všechno parádní a výborné. Jenže jak tomu nasvědčuje příklad z přírody, všeho moc škodí. V pravěku žila jakási antilopa, nebo gazela, nevím. Tento druh antilopy měl opravdu honosné paroží, nejhonosnější na světě, celá polovina její tělesné váhy byla v tom majestátním, dokonalém paroží. Dokázala porazit jakéhokoliv nepřítele. Jenže jak šel čas, tak se jí to paroží stalo spíš překážkou a tento druh antilop vyhynul. Stejný osud nevyhnutelně čeká i finanční systém. I demokracii. Peníze se staly totiž spíš překážkou. Ti kdo je mají, chtějí čím dál víc, ti kdo je nemají umírají hlady, protože se bez nich nenajíme. Zastavěli jsme si plochy, kde mohlo růst jídlo, městy, nebo jsme tu půdu otrávili chemií a nutíme lidem aby si opatřili peníze, nebo je necháme napospas hladu. Představte si to, narodíte se na nějaké planetě a ti kdo na ní už jsou Vám poroučí, abyste pracovali na nějakých jejich smyšlených pracech, abyste dostali vůbec najíst. Všichni si myslí, že bez peněz ničeho nedosáhnou, jenže to pořád přemýšlí v rámci té hry, kterou furt hrajou jak smyslů zbavení. Peníze jsou totiž smyšlené. Virtuální. Jsou jenom jako. Ale jsou tu už dlouho, takže patří k životu jako třeba oko, nebo noha. Proč si myslíte, že když budete mít majetek, budete šťastnější? Jednou jsem na tohle dostal odpověď, že nebude nutné řešit dluhy, jen si tak žít, jíst, spát, užívat si. A jak dlouho si myslíte, že Vás to bude bavit? Podívejte se na bohaté, připadají Vám spokojení? Mě spíš připadají že chtějí jen víc a víc. Tajemství štěstí nespočívá v naplnění nějaké jedné hodnoty, ale v plnění svých tužeb. A jak být šťastný, když máte všeho dost? Mít ještě víc. Nebo přehodnotit svoje tužby. A jsme u toho zase, změnit svůj pohled na svět. Obyčejný lid někde v Tibetu má jednoduché tužby a jsou spokojení. Jenže oni nemají televizi, reklamy, ustavičné bombardování doporučeními, co bysme měli mít, abysme byli šťastní.

Lidé jsou na sebe zlí a přitom by nemuseli být. To je věta, jako napsaná devítiletým autistou. Jenže kdo s ní dokáže nesouhlasit? Je to tak. Na svět se díváte skrz své myšlenkové pochody. Když budete myslet na zkurvenosti, budete se tak i chovat. Když budete hodnotit ostatní, hodnotíte tak i sami sebe. Jste součástí jednoho celku, nejste oddělení. Nejste jeden člověk, a támhle je druhý atd. Je to jeden velikánský celek a jak se budete chovat vy, to odpozoruje druhý a bude se tak chovat taky, i když třeba jinde a jindy a k někomu jinému. Tenhle problém je moc složitý, než abych ho rozebral do detailů a detailíčků. Opět se ale dostáváme k tomu, že když chceme, tak můžeme vylézt se své role, vysrat se na všechny předpojaté předsudky ostatních (většina lidí odmítá změnu druhých, připadá jim divná) a změnit se k tomu, co by jsme sami chtěli. Každý si prožil nějaký život a ten ho utvořil takovým jaký je. Neodmítám surovce, museli mít tvrdou minulost, tak jsou taky tvrdí. Ti co moc hodnotí ostatní hrozně trpí, protože oni hodnotí sami sebe nejvíc ze všech. Narcisté a namyšlení lidé jsou pod tvrdou skořápkou ega ubrečené malé děti, které chtějí jen pochovat a tak dále. Kriminalisty si děláme sami a pak je za to ještě trestáme. (a pak je pouštíme na svobodu z nejasných důvodů, ale to je jinačí příběh) Jakže si děláme kriminalisty? Právě výchovou, pobytem ve společnosti. Nejsem teda genetik, ale nevím o tom, že by se někdo mohl narodit vrahem nebo jiným deviantem. Víte jak trestali indiáni přečiny svých členů? Poděkovali mu a domluvili se, že oni to dělat nebudou. Kdyby na světě nebyl brán hněv jako něco negativního, lidi by ho nepotlačovali a získal by si třeba úplně jinou podobu, než jí známe. Kdo ví. Další tabu je sex. Proč? Každý to děláme, ale nějak jakože tajně, aby to nikdo neviděl a neslyšel. Naučili nás to tak. Přitom je to tak krásné.

Strach. To je věc, kterou se učíme od samého počátku. Pohání všechno negativní v našem životě a to bez výjimky. Bez jakékoliv výjimky. Strach je to nejhorší čeho se můžete bát. Týká se to všeho, nebudu tady vypisovat odstavce jak moc špatný je strach, to nic nemění na tom, že je to to nejhorší, čemu jsme pomocí trestů od malička učeni. Strach netvoří. Kvůli strachu je na světě tolik zločinu. Kvůli strachu jsou války. Studená válka – nejhorší a zároveň nejlepší příklad. Mocnosti, které se bojí sebe navzájem a zastrašují se nejničivějšími zbraněmi, jaké znají.

Někdo by mohl výsměšně poznamenat, že si tu jen vylívám traumata z dětství. Každý takový rozumbrada nevidí na špičku vlastního nosu, natož do svého vlastního nitra. Právě teď by měl tedy uraženě přestat číst. Je pravda že jsem prožil hodně, pravděpodobně horší věci než většina lidí. Nicméně to zde rozebírat nebudu, protože byste tomu nevěřili nebo byste to naopak zlehčovali. Jsem ale vděčný a šťastný, díky tomu nahlížím na věci takhle. Někdo řekl, že utrpení prohlubuje duši a kdo mě znáte, asi víte, že jsem trochu jiný než ostatní. Ne lepší, ne horší, ale jiný. Dívám se na věci jinak, někdy si mezi Vámi připadám jako mentálně postižený, jindy jako Koperník.

Můj život byl do nedávna řízen především rozumem, racionalitou. Věděl jsem však, že je určitě něco víc, než jen tělo a mysl. Nevěřil jsem ale na duši, na lásku, na osud, na boha. Teď na ně však věřím, protože jsem skrz zkušenosti došel k jejich pochopení a nevypadají vůbec tak, jak jsem si je dříve představoval, jak by mohly vypadat. Vysvětlím. Duše není svítící kulička která Vám vyletí z hrudi když umřete, nebo průsvitný kostlivec levitující nad hrobem, nebo pičovina co si zavíraj vodníci do hrnku. Duše je z mého pohledu síla protínající celý život. Od jeho počátku do konce. Je to ohnisko vašich činů a myšlenek na časové linii. Duše je nehmotné centrum různých siločar, které jste si vypůjčili z vesmíru a taky ho na konci tomu vesmíru pěkně vrátíte. Věřím, že i předměty mají duši. Stromy, slunce, všechno. Všechno existující od svého začátku do konce. Jenom je ta duše na pohled úplně jiná než ta naše. Láska je opak strachu. Je to tvořivá síla světa, která nemá podmínky, nemá výhrady. Prostě JE a nic k tomu nepotřebuje. Je nevyčerpatelná, je pouze zastínitelná. Je jako nevyčerpatelná studánka, kterou strach může zanést bahnem. Naše duše je poháněná láskou a moc dobře to ví, jenomže jsme naučení se bát a tak jí zanášíme strachem, pak i hněvem, žárlivostí, zoufalstvím, to všechno jde ruku v ruce. Osud není pohádka, kterou nám převypráví jasnovidka jako že to je naše budoucnost. To je kupa sraček. Osud je pozice, do které se naše duše narodila. Záleží jen na našich volbách, kam s naším životem pohneme. Bůh není přestárlý penzista křižující oblohu, ani nemá formu jakéhokoliv jiného humanoida. Podle mě je to vesmír. Bůh rovná se celý vesmír, včetně nás, našich myšlenek, činů, kamení, pulzarů, zábradlí, hrušek, jeřábů, strašidel v pohádkách, králičích bobků, viru HIV, tajné večerní onanie, Hitlera, marihuany, souseda, strachu, hrušek... hrušky už jsem říkal. To je fuk, prostě je to všechno a skrz všechno se bůh vyjadřuje. Skrz to co píšu se bůh vyjadřuje, stejně jako skrz srážku kamionu se stromem se bůh vyjadřuje. Víte co zásadně změnilo můj pohled na svět? Víte proč jsem jsem se otevřel duchaplnějšímu čtení a přemejšlení o hlubších věcech, namísto věčnýmu hulení, hraní počítačových her a čumění na seriály? Protože jsem zjistil, že láska existuje, že je reálná a že je nenahraditelná. Zjistil jsem, že není jen v pohádkách. A děkuji za to ženě. Ona mi otevřela oči, s ní jsem dokázal vést nejhlubší diskuze mého života. Je mi životní partnerkou, duchovní spolucestující, rádkyní, nejlepší přítelkyní a neutuchající láskou i přes chyby nás obou. Je ztělesněnou pravdou kterou jsem hledal v člověku a dosud nenacházel.

A s ní teď jdu na konec světa.

Ještě nevím pořádně co bude, ale chceme začít žít jednoduše. Najít si komunitu, která si pěstuje svoje vlastní jídlo a žije stranou moderního civilizovaného světa. Chceme se vymanit z té hry, z jejíh drápů a řetězů, které představují peníze, zákony, myšlení a očekávání většiny. Chceme žít jednoduše, nezaobírat se zbytečnostma jako jsou peníze, politika, fuj už tyhle slova nechci psát znova. Rád bych pracoval na poli, se zvířatama, v lese, se dřevem. Je to práce tvrdá a já jsem vždycky pracoval jen u počítače, takže to bude těžká zkouška. Nebudu spát na vytříbené posteli jako do teď ale na nějaké pryčně. Nebudu jíst chutná a hutná jídla, ale malé zeleninové porce. Proč ale ta brutální změna k nepohodlí? Ne nejsem masochista, ani magor, ani na sebe nechci strhávat pozornost. Chci žít v přírodě, v pravdě, bez vyumělkovaných, vypočítavých lidí, nechci se zapojit do nějaké smyšlené mřížky zvané ekonomika, nepodřizovat se divným zvykům, nepodřizovat se věcem se kterými nesouhlasím a nechci na sobě mít věčně hodnotící pohledy nedomrlých lidí. Chci mít radost z maličkostí jako je západ slunce na louce, beruška v hrnku, bouřka ve srubu (vně srubu). Chci mít zkušenosti z vlastních činů. Chcí jíst jídlo, které jsem sám vypěstoval. Chci se místo čekání na konec směny prostě zvednout a přestat dělat co mě nebaví a jít dělat co mě baví. Chci se vyrovnat se základními silami přírody, ne s pokrytectvím úředníků. Abych však řekl úplnou pravdu, neznám žádný přesný důvod, proč to dělám. A to je na tom to nejlepší. Nedělám to rozumem, nedělám to intelektem, nedělám to egem. Z celého svého srdce cítím, že jsem tenhle testament měl napsat a z celého svého srdce cítím, že chci odejít ze hry. Game over.

Sbohem

Jaroslav Dubánek (24 let)
20.05.2013


Dodatek autora 4.1.2017

Po napsání jsem opravdu odešel. Několik let jsem byl bez trvalého bydliště, zdravotního pojištění a přísunu financí. Zásadní životní zkušenost.