Hubert Plumbum a jeho příběh

Hubert Plumbum a jeho příběh


Jmenuji se Hubert Plumbum a můj příběh začíná uprostřed jednoho kruhového objezdu. Moje těhotná matka, po které jsem sdědil alkoholismus, muňky a nohy do O, měla velice těžké těhotenství. Do jiného stavu přišla na srazu bývalých pracovníků uranových dolů na kulečníkovém stole během svého speciálního šťouchu. Celých 14 let co mě nosila ve svém lůně se mě snažila pomoci ven nejrůznějšími prostředky; od alkoholu přes solné roztoky s octem po různé magické metody, včetně voodoo. Ale mě se nějak pořád nechtělo ven. Po čtrnácti letech mě porodila cestou do hospody na kruhovém objezdu.
Po porodu trvajícím 5 hodin za pomoci řidiče kamiónu a ožralého špinavého bezdomovce se zvláštním flekem zepředu a zezadu na kalhotech rychle sedla zpátky na své kolo a ujela co nejrychleji to šlo. Nikdy v životě jsem ji už neviděl, pravděpodobně někde sype holubům… jed na krysy.
V dalších letech jsem se živil věcmi co obyčejní lidé vyhazují do koše. A to naprosto zbytečně. Třeba taková plastová bedýnka od hnojiva se dá výborně připravit na česneku. Nebo různé chemické přípravky co vylévají fabriky do řek mají skvělé uplatnění jako kořenící prvky do jídel, ale většinou jen do jídel biologického původu. Například nastrouhaná mrtvá koza, nebo slepičí jazýčky. To kvůli pestrosti ingrediencí. Jako přístřešek mi dobře posloužil rozstřelený tank v lese. Bezkonkurenčně luxusní bydlení. Oproti sousedově vyvrácenému kořeni skutečně ano. Samozřejmě jsem si ho musel bránit. Jednou se proti mně kvůli krádeži mého sídla spojili tři bývalí sousedi, ale já jsem je přechytračil. Jednomu jsem ze stromu kamenem rozštípnul lebku, druhého jsem vylákal na hlavní silnici, kde jsem rozbil skleněnou láhev o vozovku. Prvnímu projíždějícímu kamiónu praskly gumy, ten se svezl do příkopu, nabral mého protivníka a rozetřel ho o šest stromů. A konečně moje nejlepší lest. Když se ke mně ten třetí plížil křovím, tak jsem vyskočil z úkrytu a přechytračil jsem ho nabroušeným klackem do břicha.
Mojí náplní dne bylo hlavně shánění zásob. U vybírání popelnic a kuchání mršin se člověk dost zapotí a já už nestačil nožíkem seškrabávat ztuhlé vrstvy potu a odumřelé tkáně. Jednoho večera u ohně jsem slyšel jednu legendu, vyprávějící o nějakém magickém zařízení. Starší to nazývali Vana. Podle nich to dokáže z těla odstranit všechny šeredné věci, včetně zaschlé krve z obličeje, nebo ztvrdlé pryskyřice z vlasů. Po vyslechnutí příběhu, když už jsem ležel ve svém tanku, přemýšlel jsem jaké by to asi bylo. Mít tu takzvanou Vanu.
Druhý den ráno jsem měl po bezesné noci jasno. Vydám se po stopách Vany. Celou noc jsem se balil a připravoval na výpravu. Do svého batohu z vykuchané a vyvařené nutrie jsem nastrkal nějaké jídlo včetně energeticky hodnotných červů, kopí na lov dětí, celý měšec víček od lahví, pytlík střelného prachu, mimochodem, ingredience na střelný prach jsou velice snadno k dostání a hlavně jsem tam dal svůj talisman, který jsem jako jediný měl u sebe, když jsem se probudil na kruhovém objezdu. Tampón pro dámské potřeby, jak to Starší popsali. Popadl jsem brašnu, do ruky jsem vzal svou turistickou hůlku pobitou hřebíky a vyrazil jsem směrem do velkoměsta.
Šel jsem podél frekventované hlavní silnice a vychutnával čerstvý vzduch. Cesta byla dlouhá a tak jsem svojí holí jednomu projíždějícímu osobnímu vozidlu rozbil přední sklo, řidiče vytáhl, složil do úhledného balíčku a odložil na sedadlo spolujezdce. Sám jsem si sedl za volant, několik minut jsem se to pokoušel nějak rozjet. Nepomohlo zuřivé nadávání, rozbíjení interiéru ani foukání. Nakonec jsem se zapřel nohama a auto se hnulo kupředu takovou rychlostí, že se můj spolujezdec balíček vznesl a odletěl skrz zadní sklo.
Za slabou půlhodinku později jsem dorazil do nějaké koželužny, kde se vyráběly kabelky, pásky a tak. Dorazil jsem v pravém slova smyslu a to do nějakého potrubí na zdi. Vystoupil jsem ze zmuchlaného, zkrouceného vozidla a prošel nádvořím fabriky. V postupu se mi pokusili zabránit čtyři pracovníci, ale když viděli jak jsem jednoho rozpůlil a vymačkal jako tubu zubní pasty, rozutekli se do okolí jak splašení zajíci. Jenže já se potřeboval dozvědět kde mám hledat Vanu a z té pulzující hromádky organické hmoty na zemi bych už těžko něco vymáčkl, tak jsem zamířil k vrátnici. Poznal jsem jí, poněvadž to byla budka s velkým nápisem VRÁTNICE. Starý pan vrátný seděl za oknem, zvyklý už na leccos se ani nepodíval a na mojí otázku „Kde jsou Vany?“ odpověděl:
„V obchodě na náměstí pod kostelem, naschledanou.“
A utřel si slinu z úst.
Vydal jsem se tedy na náměstí. Na schodech mě zastavil nějaký muž v oranžovém a s copánkem. Mluvil úplné nesmysly, používal hrozně divná slova jako „harmonie“ nebo „mír a láska“ a taky mi říkal bratře. Ale já dobře vím že bratra žádného nemám, tak jsem se nenechal oklamat a namotal jsem toho oranžového zloducha na zábradlí. Na náměstí jsem ovšem žádné železářství nenašel a protože byl večer, lehl jsem si do kašny a usnul. Zdálo se mi o tom, jak ležím vedle Vany, hladím jí po křídlech a ona mi z těla vysává všechny nečistoty a parazity.
Probudil jsem se s leknutím, protože jsem byl půl metru pod vodou. To se nejspíš kašna začala napouštět. Vylezl jsem ven, oklepal se a posadil jsem se na kupu dlažebních kostek, o kterých Starší tvrdili, že si stále něco vyprávějí. Jenže ať jsem poslouchal sebevíc pozorněji, neslyšel jsem nic jiného, než motor auta východočeských plynáren. Právě prováděli měření tlaku v potrubí, nebo co. Dokonale naštvaný, že kvůli nim vůbec nic neslyším, jsem k nim přišel a přemýšlel co jim udělám. Pak jsem si z ničeho nic vzpoměl na to co říkal vrátný. Na náměstí pod kostelem. A to auto stálo hned vedle kostela. Takže jsem vytáhl pytel se střelným prachem, zapálil, vhodil do auta napojeného na potrubí a běžel se schovat za kašnu.
Auto zmizelo ve sloupu ohně. Všude kolem proletovaly kousky zeminy, budov a lidí. Detonace to byla taková že mě to srazilo na zem, tlaková vlna mě zase zvedla do vzduchu, a já proletěl cukrárnou. Probral jsem se a počkal až popadají všechny dlažební kostky. Jedna se trefila přesně do podbřišku nějakého staršího pána a ten se rozpadl jako když se vysype kompost z kolečka. Vlezl jsem do jámy, která měřila přes půl náměstí a protínala řadu domů. Prohledal jsem ji, abych si odtamtud odnesl nějakou Vanu. Jenže jsem tam našel jen nějaké kousky čehosi tmavě červeného a cáry plechu a betonu.
Zklamaný jsem se odebral zpátky domů. Na schodech jsem si ale vzpoměl na svůj sen a na to kde jsem se probudil. Podíval jsem se na své tělo a málem jsem omdlel úžasem. Byl jsem čistý! Žádné zmuchlané chomáče chlupů, klacků a brouků, žádné tři centimetry tlusté žlutohnědé skvrny ani žádné fialové podlouhlé věci, které jsem dosud nedokázal identifikovat.
Po návratu domů jsem to vyprávěl Starším, ale oni mi nevěřili a nazvali mě hlupákem. Vyřídil jsem si to s nimi za pomocí struny, igelitového pytle a gumové palice. Sbalil jsem si své věci a odstěhoval se do města ke kašně. Hned ke kupě dlažebních kostek. To abych si měl po večerech s kým povídat a komu vyprávět své příběhy jako je tento.

Jaroslav Dubánek (17 let)
2007

Žádné komentáře: