Svědectví

Svědectví


Byl jsem úplně obyčejný chlap. Měl jsem pěknou ženu a hodnou dcerku. Pracoval jsem v přístavu v západním Lost Heavenu jako údržbář. Když se něco porouchalo, opravil jsem to. Když bylo něco zničené úplně, vyměnil jsem to. Vedl jsem zdravý život, sice po konci prohibice byl alkohol volně k dostání, ale já jsem toho využil jen o víkendu. Byl jsem šťastný. Ale jednoho dne se všechno změnilo.
Hned ráno když jsem se probudil tak jsem zahlédl z okna našeho bytu v Hobokenu jak na stavbu přijel dlouhý černý vůz, z něhož vystoupili asi čtyři chlapi. Měli černá saka i klobouky. Všichni jsme je viděli a věděli jsme také kdo jsou, ale jako by je nikdo z nás neviděl. Odešli někam do prostoru stavby, jednoho nechali čekat u auta. Dál jsem si jich nevšímal, musel jsem do práce. Moje žena Lucy, ještě spala, vstávala až později, byla kuchařka ve školní jídelně v Oakwoodu. Oblékl jsem se, políbil jsem ji na čelo a zavřel dveře od ložnice. V kuchyni jsem si udělal volské oko a slaninu jako každé ráno, najedl jsem se a odešel do práce. Máme sice osmi-válcový ford, ale do práce jezdím vlakem ze zastávky v Hobokenu. V Little Italy vystupuji a za rohem nasedám do tramvaje, která mě odveze až k nádraží. Odtamtud to mám k přístavu jen kousek. Jako normálně jsem přišel hlavní bránou a rovnou jsem se šel převléknout do šatny. Ráno nebylo moc práce, jen nějaký žárovky v expedici a přetrhaný řemeny v motoru u jeřábu. Sedl jsem si s Dannym, mým kolegou, v šatně, otevřeli jsme dvě lahve s pivem, oba jsme se napili a schovali jsme je pod stůl. Rozdali jsme karty. Byli jsme blízko firemního telefonu, takže kdyby někdo něco potřeboval, zavolá.
Hráli jsme asi hodinu a nikdo nic nepotřeboval, to bylo dost neobvyklé, jindy si nestačíme ani sednout. Nám to ale starosti nedělalo a hráli jsme dál. V tom venku slyšíme jak někdo křičí. Bylo to spíš křiknutí. Pokynul jsem Dannymu ať se dojde mrknout jestli to není na nás. Dlouho se nevracel, asi někdo chtěl s něčím pomoct a on to zvládl sám. Ale mě to na šatně samotného nebavilo, tak jsem se ještě naposled napil z lahve a obě jsem pečlivě schoval do skříňky. Vyšel jsem ze dveří a najednou vidím jak u brány stojí nedbale zaparkované černé vozidlo. Ano, bylo to auto, co jsem viděl ráno na staveništi. Naproti spediční hale jsem ode dveří také viděl hlouček lidí. Byli to ti čtyři z auta a náš šéf se svojí ochrankou. Bylo slyšet zvýšené hlasy, ale nerozeznal jsem slova. Ale vím že se hádali. A najednou jeden v černém obleku vytáhl pistoli a střelil našeho šéfa přímo do hlavy. Ten se ihned skácel dozadu a jeho ochranka vytasila zbraně. Stejně jako ti čtyři. Začala střelba. Tři z šéfovy ochranky padli na zem stejně, jako dva černě odění chlápci. Ti kdo z nich přežili, se schovali za nejbližší překážky. Já se mezitím skrčil za zídku co byla u naší šatny. Chvíli na sebe křičeli, když v tom jsem slyšel jak zadní branou přijíždí automobil. Byly to další členové ochranky našeho šéfa. Když to zaregistrovali i ti dva chlápci, tak na sebe něco křikli a rozutekli se s kulkami svištícíma za zády směrem ke mně. Zaběhl jsem dovnitř do šatny a zabouchl dveře. Pomalu jsem couval zpátky ode dveří a bedlivě sledoval kliku, jestli se pohne. Pohla. Vrazili dovnitř a jeden držel druhého, protože byl zraněný. Když mě zahlédli, zastavili a chvíli na mě koukali, asi zkoumali jestli mám zbraň. Ten zdravější na mě křikl nějakým, asi italským přízvukem, jestli tady máme lékárničku, ten raněný jen sténal. Nemohl jsem utrhnout oči z těch jejich zbraní, měl jsem strašně divný pocit. Řekl jsem ať jdou za mnou. Zavedl jsem je do šatny kde byla na stěně lékárnička. Otevřel jsem ji a odstoupil ke skříňkám. Sedl jsem si a sledoval jak jeden toho druhého velmi narychlo ošetřuje. Měl prostřelené stehno, které příšerně krvácelo.
Zvenku jsem slyšel jak ti bodyguardi mého bývalého šéfa křičí ať vylezou, že nemají šanci, že už zavolali i policii. Postřelený už nesténal. Byl sice naživu, ale obličej měl hrozně bledý. Ten druhý se mě zeptal jestli má tohle nějaké zadní dveře. Nemělo. A kdyby mělo, tak bych mu to, při pohledu na ten samopal, řekl. Zvenku se ozvalo ale ještě něco, kvílení gum a hned potom štěkot samopalů. To zrovna ten gangster zkoušel záchodové okénko jestli jde vylomit. Do šatny vrazil jeden hodně urostlý člen ochranky a namířil na mě zbraň, zvedl jsem ruce, ale hned co si všiml toho raněného, tak k němu přiběhl. Šťouchnul do něj svojí pistolí a zeptal se ho kde je ten druhý, pak si vzpomněl na mě. Zeptal se mě úplně stejně. Řekl jsem že asi na toaletách. On se ihned rozběhl na toalety. Slyšel jsem sérii výstřelů. Vyšel ven a jeho bílé sako mělo na sobě rudou skvrnu jako pěst. Ale krev nebyla jeho. Docela hlasitě mi řekl že všude venku jsou gangsteři a až se dostanou dovnitř, tak je po nás. Vyndal si ze zbraně zásobník a vložil tam plný. „Každou chvíli by tu měli bejt policajti!“ řekl, když sledoval dveře. Ale nikdo se dovnitř nedostal. Opatrně se naklonil do okna. Nikdo tam nebyl. Šel opatrně ke dveřím a já jsem zatím nahlížel do okna. Slyšel jsem bouchnutí dveří u auta. Ten člen ostrahy taky, tak rychle otevřel dveře, ale přesně na to čekali. Byli za rohem, v autě. Hned jak otevřel dveře, tak se ozval výstřel a urychlené nastartování auta. Odjeli zadní bránou. Ihned po nich hlavní bránou přijelo pět policejních aut nacpaných plně ozbrojenými policisty. Ale nebylo jim to k ničemu. Těsně se minuli.
Několik se jich naplavilo dovnitř do šatny a namířili na mě zbraně. Zvedli mě a odvedli do auta. Ostatní vytáhli toho raněného, který mezitím zemřel, ven a prohledávali ho. Odjeli jsme na stanici a tam se mě vyptávali na všechno co jsem viděl. Byl jsem z nich zmatenější než předtím, jak jsem stál před šatnami a viděl tu odpornou vraždu.
Druhý den to bylo v novinách i v rádiu. Psali že se podařilo všem zaměstnancům včas uniknout do bezpečí. Tedy až na jednoho. Asi na mě ve spěchu tak trochu zapomněli. Ale nakonec musím přiznat jednu věc. Přes všechnu tu střelbu a zabíjení jsem měl největší strach z toho, že policajti najdou ten chlast ve skřínce.

Jaroslav Dubánek (16 let)
2006

Žádné komentáře: