Krtek

Krtek

Před začátkem čtení silně doporučuji počkat na noc, vypnout umělé osvětlení a zapálit svíčky, uzavřít se do osamění a pustit si album Tangerine Dream - Zeit

Epizoda 1

Z hluboké hypnózy komfortu probudil se krtek. Vzbudil ho pocit, jako by mu někdo ždímal vnitřnosti. Neskutečný teror odehrával se v jeho nitru. Trhalo ho to a páralo zaživa. Ačkoli byl bdělejší, než kdykoli, cítil se jako v mdlobách. Jako kdyby se topil. Jako kdyby ho tahalo ke dnu závaží. Jeho břímě je nyní uvědomění, ale právě odpor k němu a strach z něj je to skutečné utrpení. 

Krtek zapomněl, jak vypadají jeho nejmilovanější. Tváře jeho rodiny byly jako v mlze, kterou nemohl rozptýlit. To, co ho roky udržovalo naživu, se rozpustilo v nicotě. Nikdy v životě takhle netrpěl. Ani, když před lety zemi sežehla Apokalypsa a přišlo Peklo. Ani, když poslední z těch, na něž doposavad vzpomínal, zemřeli. Pohodlí vzpomínek teď přestalo existovat a krtek byl přinucen opustit svou noru. Nouze ho přinutila jednat. 

Vyhrabal se na povrch a jeho oči oslepilo světlo. Bylo oslnivé a bodalo hluboko do mozku. Když si krtkovy zakrnělé oči navykly, poprvé se rozhlédl. Bezbarvá pustina, smrt a popel. Hučení větru v holých pozůstatcích stromů. Rozkládající se mrtvoly budov. Vše se změnilo na neměnné. Svět už dávno skončil. Nic nevzniká, nic nežije. Pouze dožívá. Krtek se vydal směrem, kde kdysi dávno bývalo město. V lebce mu duněla jediná věta: MUSÍM NAJÍT JEJICH TVÁŘE. 

Rozhýbal si zakrnělé nohy, které doteď téměř nepoužíval, a přelezl maličký kámen. Pak o něco větší. Potom ještě větší. Jeho obratnost se stále zlepšovala. Mysl byla zaměstnávána úkoly a zbývalo čím dál méně prostoru pro uvědomování si. Břímě bylo čím dál lehčí. Nezmizelo však, jen vyčkávalo v koutech nevědomí. 

Poté vstoupil do míst se stopami od lidského snažení. Do míst s aurou odmítání osudu. Jako černý stín prolétl zborcenou zástavbou. Jako skeptická myšlenka, věštící neúspěch. Jako poslední výdech v životě lidského obydlí. Na druhé straně této nuzoty nebylo, s krtkovým unaveným zklamáním, vůbec nic. Hluboká jáma, kam zakrnělé oko krtkovo jen dohlédne. V bolesti, která ho přepadla při sestupu po neprudkém svahu, vyčetl únavu těla. Těla, které nyní krom ostražitého biče strachu kupředu hnala už jen gravitace. 

To, na co narazil na dně kráteru, však při životě udržovalo něco jiného, než jen strach ze smrti a bolesti. Naživu to držela zuřivá agrese a nenávist ke všemu, co se hýbe. Před Apokalypsou se ta věc nazývala krysou. Teď již však z krysy zbylo jen to nejodpornější a nejzlejší. Nic jiného v tomto prokletém tvorovi nemělo šanci přežít hněv Apokalypsy a krutost Pekla. Krtkovi ihned došlo, že jinak, než útěkem se střetnutí s těmito, rudou zlobou rozzářenýma očima, přežít nedá. Úskoky a ukrýváním se krtek vyhnul rozsápání hnijící, štětinatou tlamou.

Strach z konce je u lidí i zvířat tou nejprimitivnější hnací silou. Též nejmocnější. Krtek vstupoval do lidského chrámu strachu. Do obrovské stavby děsu z nemoci, bolesti a umírání. Z výrobny léků zbyla už jen ocelová kostra a ostatky stěn. Smrtelnost a křehkost, největší nepřátelé lidí, byly rysy těchto ruin budovy, postavené k boji právě s nimi. Korunou směšnosti byla odpadní stoka u paty této továrny na falešné zdraví. Hromady homogenního odpadu, který nezmizel ani po nejprudčích vlnách Apokalypsy, omývaly řeky hustého, vroucího, černého bahna. Není zřejmé, jak bahno vzniklo. Ale jako hněv, který zůstává navždy v srdci, i vroucí bahno zůstane navždy ve studnách i v těchto údolích. 

Pohled skrz zamořený, tetelící se vzduch nad kalužemi hnusu a přes vrcholky hor lidské vadnosti, dávala osamělá kostelní věž pocit blížícího se spasení. Obracela stránku na čerstvý list. Sice neměla jak, ale přesto vyvolávala v krtkovi pocit světlejší, než černý. Uvnitř ní jakoby zůstávalo všechno to nevyslyšené modlení. Jako ozvěna se vracelo zoufalé šeptání věřících a prázdné řečnění kněžích. Nejasná představa světa mimo lidské vnímání a myšlení dala vzniknout těmto stavbám chladné vášně k neviditelnému. Tiše a spokojeně přiléhala zahrada smrti k několika zbylým zdem kostela. Desky z mramoru stále nesly některé z písmen. Neúplné totožnosti z dávno ztracených duší. 

Krtek se zastavil u vysokého černého sloupu. V moment, kdy si uvědomil, co se stalo, propadl se do země. Stanul v chodbě, která byla vyhloubena lidmi a převzata z jejich rukou do péče osudu. Pokračoval tedy dále, protože cesta zpět se stala nemožnou. Tunel vedl jedinou chodbou rovně. Jeho temnota krtkovi vyhovovala. Stěny byly zpevněné a podlaha odporně páchla nasáklým černým bahnem. Neodvážil se očichat ji svým citlivým čenichem zblízka, natož se do ní zabořit, aby se prokopal na povrch. Stále se mu vracela stejná slova: MUSÍM NAJÍT JEJICH TVÁŘE! 

Chodba krtka zavedla do velké, podzemní místnosti. Byla plná polic a regálů. Některé stály, jiné ležely. Slepá ulička. Konec krtkovy cesty. V časech přicházející bouře, vlny se větrem tříští a smývají všechny nečistoty. Zvedají se a ustupují s neskutečnou silou. V krtkovi tato bouře zvedla vlnu zoufalství. Trhla jím, jako by ho zasáhl balvan. 

Poté však hladina zděšení opět klesla, protože si uvědomil, že stojí v knihovně krizového štábu. Ta má ve stavu nouze uchovávat všechny poslední výtisky novin, pro případné budoucí přezkoumání událostí, předcházejících katastrofu. Naivní lidská iluze, vyprávějící pohádku o životě po smrti zasáhla i státní sektor. V písni, o krtkově zapomnění, nález knihovny složil nejdůležitější sloku. V jednom z posledních vydání zoologického magazínu byli někteří členové jeho rodiny nafoceni mladým fotografem. 

Krtek přiskočil k regálům a další mocná vlna zoufalství ho smetla z loďky naděje. Regály byly prázdné. Všechny. Na zemi ležely jen vypadlé, zničené listy papíru. Ležely všude, vydatně však směrem kamsi do temného neznáma. Kusy papíru ležely jako cestička za jeden z odsunutých regálů. Krtek už cítil přicházet další odliv a s ním naději. Ve zdi byla díra. Někdo odsud očividně odnesl všechno pryč tímto tajuplným tunelem. Bez rozmyslu ani ohlédnutí vyrazil vstříc temnotě zlodějské nory a naproti nejasné budoucnosti s příslibem konce všeho utrpení. 

Epizoda 2

Tunel byl dlouhý a studený. Z protějšího konce proudil chladný, vlhký vzduch. Čenichem, pokožkou i srdcem v průvanu vnímal cosi divného. V mysli se mu všechno obracelo naruby a zase zpátky. Napadla ho myšlenka o březí matce, co porodila mládě, pozřela ho, znova porodila a pokračovala v tom donekonečna. 

Když došel na konec tunelu, zapomněl, že se nachází stále v reálném světě. Místo, na kterém stanul, z něj udělalo prázdnou nádobu jenom tím, že do něj vstoupil. Všude kolem sebe od podlahy až k vysokým stropům viděl nepozemské a bizarní tvary. Rituální a obřadní symboly a oltáře. Nelidská zvrácenost tanula z každého místa, jímž krtek nyní procházel. Omámen a zároveň i váben. 

Pokračoval dál tímto neřestným klášterem jinotajů, dokud ho nezastavil oltář ve tvaru vysokého, černého sloupu. Těžce dýchající krtek najednou uviděl něco, co mu navrátilo čilost a bystrost. Procitl z mátožení. Na oltáři ležela fotografie jeho rodiny. Zavrávoral v návalu euforie. Jako ve snu fotografii sundal a podíval se na ní. Byla to ona! Konečně! 

Jenže bolest neustala. Krtek, nyní navrácen neuvěřitelností situace do plné bdělosti, rozhlédl se kolem sebe. Vnitřní teror neustal, i když nyní měl zpátky milované tváře. Niterná trýzeň se transformovala do něčeho nepopsatelně jiného, z čehož dokázal vidět jen malou špičku ledovce. Dále už nezbylo nic dalšího, co by naplnilo tu nesnesitelnou, mučící prázdnotu. Tváře už měl, ale srdce se mu i přesto dál svíralo. Už nebylo nic, co by ho hnalo kupředu a jeho duše se začínala hroutit sama do sebe. 

Podíval se znovu na fotografii. Dole byl nápis, který předtím přehlédl. Ty slova a symboly neznal. Jeho prázdnota se začala měnit. Něco s ním ty znaky prováděly. Necítil nic, ale věděl, že se něco děje. V jeho nitru se ve chvíli nejhlubšího utrpení cosi přihodilo a nebylo to nic dobrého. Tím si byl jist, stejně jako tím, že na místě, kde prve cítil prázdnotu, je teď něco jiného. 

Velká síň byla uchvacující a hrozivá. Byla však jen malým zlomkem ohromnosti podzemních prostor, vybudovaných ve stejně zvráceném duchu. S velkým úsilím krtek překonal sklíčenost a rezignaci, aby se následně vydal ponurým labyrintem kupředu, bez vidiny šťastného konce. Bez naděje. Bez motivace. Pokračoval jen ze setrvačnosti, ze zvyku přežívat. 

Nástrahy poničeného podzemí byly pro něj jen dalším schodem na schodišti k nebesům. On se však odchodu na onen svět stále bránil. Sám nevěděl proč, jelikož rozum pravil, že jeho činění je bezvýchodné a marné. Avšak následující děsivé setkání krtek přežil také. Přes to, že byl opět tváří v tvář čistému zlu, dokázal se nějak zachránit. Držel se od nebeské brány dál, ale zároveň mířil přímo k ní. Jako naříkající osel, následující přivázanou mrkev. Ve skličující temnotě jednoho ze stovek černých zákoutí šíleného podzemního panoptika se z nicoty vynořilo stvoření. 

Z temnoty vystoupila nejprve jednoduchá, tenká, svislá přímka. Následovaly tři hypnotizující oči. Před krtkovým mdlým zrakem se zhmotnila bytost z jiného prostoru, kde věci nejsou uspořádané tak, jak je známe. Netvořila ho hmota, ale čiré zlo a šílenství. Zhmotnil se před ním důkaz o inteligenci za hranicí pozemského vnímání. Mimo rámec přemýšlení. Hluboko pod, či daleko za představivostí a chápáním. Živoucí, ale přesto neživý příslušník populace, která měla zřejmě něco společného s celou touto divnou, podzemní ruinou. Neřídil se pozemskými fyzikálními zákony, ale přesto jeho bytí vyzařovalo jasnou náležitost jakémusi vyššímu, zlovolnému řádu. 

Krtek se odevzdal svým instinktům. Jeho tělo jednalo rychleji než myšlenky. V přítomnosti této energetické bytosti byla odhalena doposud ukrytá krtkova schopnost. Centrum jeho útrob jakoby ztuhlo na led a odhalilo doposud skrytý rubín. Rubín, který byl předtím zasazen na prázdné místo po vyrvané duši. Do kráteru, který vznikl vypálením posledního zbytku krtkovy vitální energie. Nová, neznámá síla v krtkovi ožila a narostla bez jeho přičinění. Ve chvíli nepřítomnosti krtkovy mysli, ustoupivší primárním instinktům, mohla nová síla konečně ukázat svou velkolepou moc. Veškerá hmota krtkova těla změnila strukturu své existence. Upravila chování jednotlivých atomů a to, co bylo krtkem, se stalo pouhou energií. Vibrace, nedotknutelná ničím z tohoto ani onoho světa. Ani mdlé světlo nebylo schopné zareagovat na krtkovu hmotu. I přesto však byl nějakým způsobem přítomen. 

Tato transformace mu prodloužila život. Unikl démonovi z podivných světů, ale jen proto, aby se mohl utkat s dalšími takovými vojáky čistého zla. Ti postupně připravovali stále vychytralejší pasti a léčky. Jelikož mu pokaždé tato schopnost pomohla ze spárů ztracených duší, nezdála se mu nijak nepřirozená. Naopak jí začal pokládat za dar a část sebe sama. Někde mimo mysl i srdce však věděl, že ta schopnost je nějak prokletá.

Z podzemí pak začaly vylézat slizské pijavice. Ani ty nedokázaly přisát svá hladová ústa na nehmotné tělo krtkovo. Vlhcí, studení tvorové, kteří byli také uchráněni před spalující Apokalypsou, žili nyní ve stavu zuřivé lačnosti po vlažné krvi. Pijavice, řinoucí se z podlahy a ze stěn, valící se jedna přes druhou, byly odpovídající dekorací celému tomu pokroucenému a morbidnímu místu. Hladká, kroutící se těla byla čirá, průsvitná a skrz pokožku byly vidět hnijící černé vnitřnosti, bažící po teplé krvi. 

Když se nějaká z pijavic dostala dostatečně blízko, zoufalství z mořícího hladu a nedaleké kořisti ji přinutily k fatálnímu a poslednímu záškubu jejich mizerného života. S nesmírnou prudkostí pijavice pokaždé vyhřezla své lačné útroby vstříc oběti - doufaje, že jí bude zasáhne, usmrtí a následně také z posledních sil stráví. 

Krtek si razil cestu kupředu a stal se už součástí tohoto podzemního světa. Ani ho nenapadlo, že by sem předtím nepatřil. Cítil se, jako v horečnatém snu, ve kterém jste jako doma. Nechcete z něj ven, protože pro vás žádné venku už není. Prázdnota tohoto chování udolávala zbytky jeho duše, jako když matka houpe usínající dítě a tichými slzami lká nad jeho posledními, mělkými nádechy. 

Krtek se zastavil. Zíral nicotou do nicoty. V oknech jeho duše bylo zhasnuto. Oči měl bledé a usychjící. Ocitl v gigantickém prostoru beze zdí, bez stropu. Do utichajících tepů jeho srdce zazněl dunivý zvuk. Rozezněl se mu v kostech jako poslední zvonění. Nepřestal, zesiloval. Něco se blížilo z temnoty. Ten zvuk tomu předcházel a krtek cítil náležitost k tomu, s čím se měl brzy setkat. Cítil se, jako kdyby měl temné tajemství a měl potkat někoho se stejným závojem tajemství. V hale najednou zaburácelo a krtek zcela přišel o vědomí. 

Octl se na místě, které přineslo den Apokalypsy a dozíralo nad dobou Pekla. On i to místo byli nyní jedním.

Epizoda 3

Krtka probudilo sálající, vlhké teplo a pohyby hmoty, která ho pevně tiskla. Měkká prohlubeň, ze které se nyní sbíral, byla jako odporný, lepkavý, páchnoucí polštář. Byl uvnitř něčeho, co nechápal. Holými chodidly cítil těsně pod tenkou, kožovitou podlahou pulzovat proudy něčeho horkého. Nebyl si jist, jestli jeho tělo obklopuje vzduch, nebo teplá voda. Rozhlédl se a nedokázal rozeznat většinu toho, co viděl. I přesto ho to nějakým nejasným způsobem děsilo. 

Jako by už jen záhyby, barvy, směr štětin, nerovnoměrnosti a asimetrie, výdutě a trubice, přechody z hladkého na drsné a zpět nesly samy o sobě zprávu o nepřátelství. Ani sáknoucí vaky a měchýře, ani otvory prázdné, ucpané i řinoucí, ani ostré kostice či mrskající se bičíky nevěstily bezpečí. Někdy se krtek musel plazit kvůli úzké chodbě, jindy kvůli něčemu znepokojujícímu nad hlavou. Někdy byla spleť zrůdností tak hustá, že zbývala jen jediná další cesta. Jindy bylo možných cest až příliš, i když většinou končily propadlinou, nějakou překážkou, nebo se napojily do jiné z cest. 

Mezi těmito mokvajícími zkroucenostmi, cukajícími vlákny a rozchlípnutými odpornostmi se prodíral se stále větší otrlostí. Rozmanitosti a cizotě ale nikterak neubývalo, spíš naopak. Vrcholem všeho byl doslova gigantický orgán. Obří, hnijící pletenec masa měkkého, jako želé, ale pevného, jako kůže. Jediná další možná cesta vedla do nitra této masy. Skuliny mezi jednotlivými záhyby se daly rozevřít a protáhnout se dovnitř. Nebylo jasné, kterou skulinou se vydat. Všechny možnosti byly stejně zlověstné. 

Vsoukal se tedy do jednoho lůna plané naděje. Do těsné, žilnaté pochvy, v níž nečekal, že nalezne spasení, nebo záchranu. Nečekal zhola nic. Ovšem o to ho překvapilo více, co uvnitř dělohy, jež ho pojmula jako bezzubý hroznýš, našel. 

Ležela tu hromada, ztvrdlým sekretem pokrytých lidských kostí. Na několika místech, kde se krusta víc navrstvila, zůstal celkem netknutý kus látky oděvu. Krtek nadzvedl hladkou kost a zpod ní vytáhl žmolek hnědé tkaniny s vyčnívajícím kouskem papíru. Opatrně ho rozevřel. Stála v něm modlitba: 

“Velkým rituálem jsme Tě přivolali na tuto zem, abys ji uzdravil, všemocný Pane. Jako Tví nejvěrnější si přejeme splynout s Tvým tělem. Přejeme si vykoupení. Přidáváme se k Tobě na misi k uzdravení naší planety. Přijmi nás, Spasiteli!” 

Něco povědomého cítil v té řeči. Vědění se krtkovi spíše vracelo, než že by k němu přicházelo. Jakoby to už znal, jenom to zapoměl. Nad textem, jenž ho hluboko uvnitř znepokojoval a působil na něj velice negativně, raději více nepřemýšlel. 

Prošel těsným, masitým vchodem zpátky, jelikož pokračovat odsud kamkoliv dál nebylo možné. Měl nyní na výběr z mnoha otvorů, kterými se mohl opět prosoukat. Těžko říct, jestli mělo smysl vybírat, takže vstoupil mezi pysky dalších kožovitých dveří. 

Protlačil se dovnitř krátkou chodbičkou a naskytl se mu velmi podobný, morbidní pohled na ostatky. Kosti rozhodně nebyly všechny. Nebyla tu ani lebka, ani končetiny. Jen hrudní koš a malá, kovová kapsle. Vše pokryté ztvrdlou, nahnědlou hmotou. Krtek schránku zvedl a s nevelkou námahou ji rozlomil. Uvnitř byl svitek. Byl velmi podobný tomu předchozímu. Pravil: 

“Padlo sedm velkých ran, jako sedm velkých atomových pum, Spasiteli. Nevyspělé národy se Tě bojí jako se dítě bojí spravedlivé rákosky. Seslali své zbraně na naši zemi ze strachu z Tvého soudu a ve snaze Tě poslat zpátky. Chtěli se Tě zbavit, ale namísto toho zničili jen sami sebe. Aneb jak praví Kniha: ‘Věrnost a oddanost je životní nutnost, a při absenci kacířská chátra umírá spravedlivou smrtí.’ Přísaháme svoji věrnost, Spasiteli.” 

Krtkovi při čtení zvonilo v uších. Jako by se mu v hlavě skládaly střepy z roztříštěných vzpomínek. Každé silnější slovo se ho dotklo. Dojímalo ho. Odložil svitek a pohleděl na kosti. V očích a nose ho dráždily slzy. 

Zařásl hlavou a probral se. Tudy také nebylo možné jít dál. Vrátil se a vstoupil opět do dalšího slizského otvoru. Jak už očekával, ležely tam zase ostatky. Tentokrát ale žádné kosti, jen zničený, hnědý hábit, pokrytý tvrdou slupkou. Stoupl na ni a praskla jako skořápka. Vytáhl zbytek hábitu a z něj vypadl smotaný svitek. Když ho rozbalil, dychtivě si přečetl následující slova: 

“Tví nejoddanější služebníci, následovali jsme učení Knihy a provedli rituál Odpuštění. Ještě, než dopadla první bomba, jsem sám vznítil plamen Ugusové svíce, abych vyzval Tvoji duši k transportaci do těla tvora temnoty. Jako vykonavatel nejvyšších direktiv Knihy jsem předurčen ke vstřebání a znovuzrození. Rituál Odpuštění se tak stane nesmrtelností pro mne i pro Tebe, velký Spasiteli. Vůle Knihy nechť je vykonána.” 

Krtek nedokázal zastavit tlak v hlavě a plakal nad četbou svitku. Nedokázal říci proč. Cítil, jak se mu něco uvnitř odpoutává a zase se vrací na místo. Stále silněji cítil nejasnou náležitost tomu, co se kolem něj děje. Nedokázal to rozumově pochopit, natož slovně pojmenovat. Avšak citově se zmítal mezi silným dojetím, melancholickou nostalgií a jakousi divnou, neurčitou zamilovaností. Odhodil svitek a ve spěchu vylezl ven. 

Dýchal rychle a jeho pohyby byly zbrklé. Několikrát pohledem přejel ten zvláštní, chvějící se orgán, plný průchozích otvorů a do jednoho z nich doslova skočil po hlavě. Se zatnutými zuby se prodral dovnitř. Uvnitř se postavil a rozhlédl se. Tentokrát to bylo jiné. Nebyly zde žádné ostatky, nýbrž jakási vysoká výduť. Tvořila ji stejná, nahnědlá sekrece, avšak tato nebyla zcela ztvrdlá. Byla tuhá a pružná. Dokonce jí proplétaly tenké žíly. 

Výduť byla hluboká a vysoká přibližně jako krtek. Jasně a zřetelně cítil, jak ho to láká dovnitř, ale rozum ho od toho odrazoval. Byl to boj mysli se srdcem. Krtka ovládaly jako loutku. Dvě bytosti zápasily o nadvládu nad jeho tělem. Doteď byl pánem jeho života rozum. Racionální přemýšlení ho dovedlo živého až sem, ale nyní stál před silnějším nepřítelem. Emoce k němu hovořily skrz celé tělo a nedalo se to vydržet. Pocit zamilování a vášně se stávalo mocnější, než celý život budovaná myšlenková a racionální konstrukce. 

Krev mu v žilách hořela pocitem oddanosti. Dech se mu zrychloval. Slzy mu tekly po sepnutých rtech a přesně ve chvíli, kdy unaveně rezignoval, mysl boj vzdala a zvítězily city. Krtek vstoupil dovnitř výdutě, jako do otevřené náruče, a ta se za ním bleskově uzavřela. Spojil se s organismem. Splynul se Spasitelem. Odevzdal své tělo i svou duši. 

V posledních myšlenkách si však uvědomil něco, co jeho duši, nyní sebevíc černou a ďábelskou dokázalo na nejhlubší úrovni zachránit. Při zápasu mysli se srdcem poznal svoji skutečnou podstatu. Byla mimo tento zápas. Pochopil, že není nutné být otrokem těchto pánů a jejich prapodivných plánů. 

Nyní bylo už pro svět pozdě. Nyní se jeho mysl, i jeho tělo, i jeho duše rozpouštěly v útrobách znovuzrozeného Spasitele. Bylo už pozdě, zachránit planetu před pohlcením zlobou bytosti z jiného rozměru. Zemi drtilo Peklo rukou Spasitele, ale to krtkovo poslední uvědomění stále existovalo. Skrylo se mimo hmotu, vepsalo se do energetické rovnováhy vesmíru. Není jasné za jak dlouho se to stane, ale je jisté, že ta drobná část jeho duše, která stihla uniknout temnotě, bude znovuzrozena jinde, mezi dalekými hvězdami, do jiného světa a jiného vědomí.

Jaroslav Dubánek (26 let)
2015