Zvěř

Zvěř
Jaroslav Dubánek 
2018

Hroch sedí a sleduje bez zájmu události, odehrávající se ve výběhu naproti přes cestičku návštěvníků ZOO. Oči otevřené, tlama visící. Parlamentní apatie. V protějším království, jak tomuto ubohému dvorečku pracovníci ZOO říkávají, chystalo se cosi tajemného.

Ve stínu koruny stromu na pseudoskalce dřímal majestát přírody. Jeho královská milost Lev chrápala na zádech, narvanej pupek k prasknutí, nohy roztažený do všech světovejch stran a držku měl dokořán s jazykem zkrouceným jak kapradí. Jeho výsost ve stínu své marnivosti.

Vedle plastové skalky se však mimo jeho oháňku něco pohybovalo. Neskutečně pomalými, plíživými pohyby se na skalku přesouvala jakási šedohnědá hrouda slepených chlupů. Mělo to nějaké končetiny a nejspíš i hlavu. Pohybovalo se to rychlostí zapadajícího slunce, nebo tempem růstu trávy. Houpavě a s velkým rozmyslem potom, když už ta kopa byla skoro u Lva, napřáhla nad něj jednu končetinu a hned potom, co něco provedla v jeho tříslech se o trochu rychleji stáhla zpět.

Ještě předtím, než se Lev probral z kómatu přežranosti, byla hrouda divných chlupů dávno pryč. Visela totiž z větve stromu o několik výběhů vedle, avšak s vynikajícím výhledem na Lva. Na Hrochovi se změnilo jen množství slizu, kanoucího z povislého pysku. Lev zařval zívnutím, Hrochovi ukáplo. Lev vyskočil na všechny čtyři a protáhl se jako ta nejpřežranější čičinka na světě. Znova si zívl, znova se protáhl a toto opakoval, než konečně po jednom otevřel oči.

Bylo parné letní odpoledne a na ochranné sklo výběhu se, jako obvykle, lepily obličeje. Lev je jen přelétl pohledem, ale pak se zarazil. Nebylo to tím, že by si něčeho všiml, díval se do neurčita. Potom se trochu nahrbil a zase se narovnal. Pak to udělal znova. Ohlédl se na jednu stranu, pak na druhou a čenichem se při tom dotkl hýždě. Na to se četnost a rychlost těch hrbících pohybů začala navyšovat, dokud z toho nebylo skutečné oplodňování naprázdno. Lvovi pumpoval zadek dopředu a dozadu a u toho Lev cenil zuby. Nebyl to však výraz rozkoše, nebo agrese. Spíš vypadal, jako by se mu něco šprajclo v zubech a jeho to pěkně štvalo. Seskočil ze skály a u toho stále kopuloval. Kráčel a snažil se přijít na to, co se mu to děje. Vrčel a chňapal po vzduchu kolem svého zadku.

Hroch se trochu narovnal aby lépe viděl.

Dětem se to líbilo, ale dospělým už tolik ne. Někteří odvedli děti a jeden proaktivní tatínek zavolal zaměstnance ZOO aby přišel vyřešit problém se Lvím autoerotismem. Přiběhlo jich hned několik. Společnými silami Lva odchytli do oka na tyči a srazili na zem. Lev se skoro nenechal ve svém rytmu vášně přerušit.

Přestal až poté, co mu odvážní zřízenci zoologické zahrady pracně vytáhli kuličky pryskyřice, vlepené do jemných chloupků ve slabinách. Hroch po několika minutách pochopil a dal tak najevo tím, že natáhl zpátky do tlamy lesklý, průsvitný hlen a zároveň se podíval na strom o několik výběhů vedle. Tam visel stále ještě z větve Lenochod a s na půl žerdí přivřenýma očima se usmíval tím nejstupidnějším úsměvem, jaký lze ve zvířecí říši spatřit.

Žádné komentáře: